Thin line - Thin line

Tenká hranice

~ V našem nitru toho žije nekonečně více než pouze my samotní. ~
Francois Mauriac

Draco Malfoy seděl ve vlaku mířícím do Bradavic, v jeho kupé byla obvyklá zmijozelská společnost - tedy on, jeho otravné a věčně vlezlé gorily Crabbe a Goyle, protivná a uječená Pansy Parkinsonová, která ho celou cestu nudila přihlouplými historkami z prázdnin, Blaise Zabini, kterého Draco neměl vůbec rád, protože bylo víc než jasné, že ani Zabini nemá rád jeho, a pak malá změna oproti normálu. Přímo vedla Draca totiž seděl nováček v jejich řadách. Jeho bratr Damien. Jeho dvojče, o kterém neměl až donedávna ani tušení.
Až matčin dopis na rozloučenou (Narcisa Malfoyová spáchala sebevraždu poté, co Fénixův řád v čele s Harrym Potterem, novým postrachem všech Smrtijedů, zabil jejího manžela) mu prozradil jeho existenci. Když se s ním Draco poprvé setkal, okamžitě ho přešly veškeré pochybnosti. Damien měl nepopiratelně většinu malfoyovských rysů. Na druhou stranu, i přes skutečnost, že byli dvojčata, si nebyli příliš podobní. Damien měl tmavší skoro až hnědé vlasy ostříhané na krátko a natužené kouzelným tužidlem do bodlin. Jeho obličej byl podobný spíš na matku, jemný s delikátními rysy a okouzlujícím úsměvem. Byl o něco vyšší než Draco a vzhledem k tomu, že ho vychovával nějaký norský rybář, mohl mu Draco jen tiše závidět jeho vypracovanou postavu. Matka mu v dopise nevysvětlila, proč Damiena poslala zrovna do Norska. Věděl jenom, že by jeho otec jednoho z nich zabil, protože potřeboval jen jednoho prvorozeného syna. A Damien měl tu smůlu, že se narodil o chvíli později.
Během letních prázdnin měl Draco skvělou příležitost svého bratra lépe poznat. A také zjistit, že ještě více než vzhledem se oba liší povahou. Damien měl všechny vlastnosti, které se vůbec neslučovaly se jménem Malfoy - upřímnost, otevřenost, ušlechtilost, citlivost. Přesto si dokázal také stát za svým s malfoyovskou neústupností, byl náročný a hrdý jako Malfoy, i když mu chyběla potřebná arogance a samolibost. Ale Draco už pomalu pracoval na tom, aby z něj udělala Malfoye se vším všudy. Za prvé byli oni dva posledními příslušníky rodu Malfoyů a také potřeboval účinného spojence proti Potterovi a jeho přátelům. Měl sice Crabbe a Goyla, ale víc by se mu hodil někdo, kdo měl mozek alespoň o trochu větší než kuře. Draco celé léto krmil Damiena příběhy o mizerném nebelvírském červovi - jinak už Harrymu Potterovi skoro ani neřekl - a byl přesvědčený, že ve svém bratrovi probudil dostatečnou nenávist.
Draco už měl partičky v kupé plné zuby, a proto se zvedl a naznačil Damienovi, aby ho následoval. Rozhodl se, že je na čase, aby se jeho bratr seznámil s nepřítelem osobně. Damien o tom sice nevěděl, ale vydali se hledat Harryho Pottera.
V té samé chvíli, kdy se vydali uličkou, vyšel z kupé na opačném konci Bradavického expresu i Harry Potter. Následovala ho menší tmavovlasá dívka s křivým úsměvem ve tváři. Harry už ten úsměv moc dobře znal, stejně jako pronikavé hnědé oči ho dívka zdědila po jejich otci. Ebony Potterová byla totiž jeho sestra. Tohle zjištění pro něj bylo ještě větším šokem, než když mu řekli, že je kouzelník. Měl sestru, kterou hned po jejím narození museli jeho rodiče tajit, protože byla příliš nemocná, než aby mohla opustit nemocnici. Pokud by o ní Voldemort věděl, pokusil by se ji jistě zabít, a tak byla v nemocnici zapsaná pod cizím jménem. Celý dlouhý rok tam musela zůstat a pustili ji až několik dní po smrti jejich rodičů.
Ebony po otci zdědila i poněkud divočejší povahu. Byla samý malér, tuhle pověst si s sebou přinesla z Merlinovy magické akademie, kterou dříve navštěvovala, a Harry si její pravdivost mohl hned ověřit. Vlastně se divil, že hlavní štáb Fénixova řádu na Grimmauldově náměstí, kde společně trávili skoro celé léto, ještě stojí. Ebony byla jako uragán a Harry měl obavu, že půjde v Bradavicích z jednoho školního trestu do druhého. Na druhou stranu byl věrný pořekadlu: Darovanému koni na zuby nehleď. Měl sestru. A bylo mu jedno, že není tak úplně dokonalá. A moc dobře věděl, že by jí už proto, že existuje, dokázal odpustit skoro cokoliv.
Asi v polovině cesty začala Ebony jevit známky neklidnosti. Harry se tedy rozhodl pro malou procházku vlakem. Opustili kupé, kde do té doby seděli s Nevillem, Seamusem a Ginny, protože Hermiona s Ronem právě absolvovali prefektskou schůzi - Hermiona navíc jako primuska, a vydali se uličkou. Až na samém konci vlaku je čekalo menší překvapení. Harry musel v duchu nadávat na svou smůlu, protože málem srazil díky své nepozornosti k zemi osobu, kterou ten den vůbec netoužil potkat. (A kdyby to šlo tak ani nikdy jindy po zbytek jeho života).
Draco Malfoy se ušklíbl a změřil si sourozence Potterovy nenávistným pohledem. U Ebony se zarazil, stejně jako Harry při pohledu na Dracova společníka. Malfoy se vzpamatoval první.
"Dávej pozor na cestu, Pottere. Tady tě žádný Fénixův řád neochrání," varoval ho výhružným tónem.
"Umím se bránit sám, Malfoyi, zvlášť proti někomu, jako jsi ty," usmál se na něj Harry sladce a potlačil touhu mu jednu vrazit.
"Letos tě ve škole čeká peklo," pokračoval Malfoy ve výhružkách. Harry se rozesmál, čímž naopak vytočil Draca.
"Snad ne od tebe?" ušklíbl se pobaveně. "Nebo od tvého kamaráda." Harry probodl Damiena zkoumavým a nepříjemně pronikavým pohledem, při kterém se Damien proti své vůli otřásl.
"Kdopak to je?" vyzvídal Harry. "Zase nějaký smrtijedský synáček? Zajímalo by mě, který. Už jsme pár Smrtijedů dostali, takže ztrácím přehled, které z jejich dětí mě zrovna nenávidí. Tak který to je?"
"Ten nejhorší, Pottere," ujistil ho Draco sebejistě a věnoval svému bratrovi krátký postranní pohled. "Možná jsi ho zničil, ale teď budeš mít co dělat s námi." Draco se nebezpečně zasmál. "Dovol mi, abych ti představil svého bratra Damiena."
"Bratra?" podivil se Harry s prohlédl si Damiena s novým zájmem. Zároveň uvažoval, jestli si z něj Draco nestřílí. Ale, ne. Mladík před ním, měl některé rysy, které mu jasně sdělovaly: Jsem Malfoy!
"Jasně, Pottere. To je něco, na co ty se asi nikdy nezmůžeš. Jaké to je být ubohý osiřelý jedináček?" posmíval se mu Malfoy.
"Lepší než být ubohý kretén jako ty," vypálila nečekaně Ebony. Harry se na ni spokojeně a pyšně usmál. Draco ji naopak propálil pohledem plným nenávisti, ale i mírného překvapení.
"Našel sis další fanynku, Pottere? Nebo ses snad konečně zmohl na holku?" chtěl vědět. K jeho překvapení se Harry opět pobaveně rozesmál.
"Asi bych tě měl vyvést z omylu ohledně mých rodinných poměrů. Možná tě to zklame, ale nejsem až tak úplně jedináček." Draco zlomek vteřiny zpracovával význam jeho slov. Pak se musel hodně ovládat, aby nevyvalil oči.
"Neříkej, že tohle je tvoje sestra. Na to je až moc-" začal šokovaně Draco, než se stihl zarazit.
"Až moc co?" pozvedl Harry obočí.
"Až moc hezká," dokončil namísto Draca překvapivě Damien. Draco a Harry na něj oba konsternovaně pohlédli. Ještě víc je však šokovalo, když Ebony lehce zčervenala a zářivě se na Damiena usmála.
Tak tohle se mi ani trochu nezamlouvá, pomysleli si Draco Malfoy a Harry Potter současně. A to ještě netušili, že bude hůř.
*****
"Není ten trénink trošku zbytečnej, Pottere? Váš tým stejně nemůže vyhrát. Letos nemáte na pohár nárok!" Byla to asi už třetí hádka mezi Harrym a Dracem toho dne. Tentokrát na sebe narazili na famfrpálovém hřišti. Harry se zdržel po tréninku Nebelvíru a Malfoy jako kapitán zmijozelského družstva se teprve na trénink chystal. Stáli proti sobě a měřili se vzteklými pohledy.
"To byste nejdřív museli mít tým, abyste měli šanci se nám aspoň vyrovnat. A ne jenom partu nemehel, kterým šéfuje hlupák, co nechytí Zlatou, ani kdyby mu narazila do nosu," zareagoval Harry okamžitě na Malfoyovu urážku.
"Hlupák?!" ušklíbl se Draco. "Čekal bych od tebe něco nápaditějšího, ale to bys nejdřív musel mít alespoň dvě mozkové buňky." Harry na Malfoye vztekle pohlédl.
"Radím ti, zavři zobák, Malfoyi, jestli nechceš dopadnout jako tvůj otec."
"No jistě, náš úžasný hrdina a lovec Smrtijedů," šklebil se zmijozelský kapitán. "Mysli si, co chceš, Pottere, ale mě bys nikdy nedostal tak snadno. A už vůbec ne bez podpory toho vašeho slavného Řádu."
"Chceš, abych ti dokázal opak, Malfoyi?" zeptal se ho Harry přímo. Malfoy pokýval hlavou.
"To není špatný nápad. Co takhle půlnoční souboj?"
"Myslíš, že ti zase skočím na tenhle hloupý trik?" naježil se Harry.
"No, v prvním ročníku mi to vyšlo. Ale tentokrát to myslím vážně. Jen my dva o půlnoci na Astronomické věži," navrhl Malfoy. Harry přemýšlel jen několik málo vteřinek.
"Fajn, Malfoyi, když tolik toužíš po další porážce," souhlasil nakonec. Malfoyovi se zablýsklo v očích.
"Být tebou, nebyl bych tak sebevědomý. Teprve se uvidí, kdo dneska v noci zvítězí."
"Já už výsledek znám, ale ty mi nechceš věřit."
"O půlnoci, Pottere," pronesl Malfoyi tichým hlasem, protože se k nim blížil zbytek zmijozelského týmu.
"Jistě, Malfoyi," odvětil Harry stejně tiše a vydal se zpět do hradu.
*****
Přesně o půlnoci se na Astronomické věži sešly dvě postavy. Znalec poměrů na Bradavické škole čar a kouzel by byl z jejich setkání překvapený, dokud by nezjistil důvod. Astronomická věž se stávala častým cílem zamilovaných párů, které v rozlehlých prostorách hradu hledali nějaké tiché klidné místo, kde by mohli být sami. Tihle dva ale rozhodně neměli v úmyslu podobné hrátky. Spíš naopak. Oba dva přišli s úmyslem tomu druhému ublížit. Harry byl trošku nervózní (rozhodně to nebyl strach) a křečovitě sevřel v kapse Pobertův plánek, který mu pomohl dostat se nepozorovaně a bez nehody až sem. Nevzal si schválně neviditelný plášť, protože ho nechtěl prozradit před Malfoyem. Draco už měl jisté tušení kvůli incidentu ze třetího ročníku a Harry mu to nechtě nijak usnadňovat. Chvíli se jen propalovali nebezpečnými pohledy a napětí v místnosti houstlo.
"Nebudeme to zdržovat, ne , Pottere?" promluvil Malfoy jako první.
"Jsem pro. Čím dřív tě vyřídím, tím líp." Draco se jen zašklebil a vytáhl z hábitu hůlku. Harry už měl tu svou nachystanou.
"Skončíme, až jeden z nás nebude schopný pokračovat," určil Draco pravidla.
Až ty nebudeš schopný, dodal v duchu.
"Fajn," souhlasil Harry, který už vybíral první zaklínadlo, které na Malfoye pošle.
Stáli proti sobě na několik kroků. Potom bez varování ve stejnou chvíli oba zaútočili. Harry se vrhl stranou a Draco k zemi, takže ani Odzbrojovací kouzlo, ani Omračovací kletba neuspěly. Harryho zaklínadlo narazilo do dveří, kde po něm zůstala zčernalá díra. Dracova kletba srazila k zemi jeden z teleskopů. S rachotem se roztříštil o podlahu, ale oba chlapci už byli připravení k dalšímu útoku a nijak si nedělali hlavu s natropený hlukem. Tedy až do chvíle, kdy zaslechli zdálky něčí vzteklé lamentování. Oba dva ten hlas s hrůzou identifikovali. Severus Snape.
"Do háje," zakleli téměř současně.
"Asi nebude nadšený když nás tu najde," poznamenal Harry a sklonil svou hůlku.
"To ani my ne," ušklíbl se Draco.
"Takže co?"
"Takže padáme!"
Seběhli z věže, jak nejtišeji a zároveň nejrychleji dokázali, a pak se jako splašení hnali chodbou pryč. Cestou však srazil Harry brnění a dal tak Snapeovi jasné znamení, kde se právě nacházejí.
"Ty idiote! Chceš vzbudit celý hrad?" supěl Draco vztekle.
"Nemel a radši zdrhej!" pobízel ho Harry zadýchaně. Uvědomil si, že jsou právě ve třetím patře, a napadla ho spásná myšlenka. Popadl Draca za hábit, aby na sebe upoutal jeho pozornost, a ukázal mu paží na konec chodby. Rozběhli se tam a zastavili se před obrazem Barnabáše Blouznivého. Harry se v tom spěchu ani nepozastavoval nad tím, že by dveře do Komnaty nejvyšší potřeby ještě neměly být vidět, dokud třikrát neprojde kolem. Místo toho do nich vrazil a mírně nechápavého Draca Malfoye, který si jen matně vzpomínal, že už tu byl někdy v pátém ročníku, táhl za sebou. Až když se za nimi zavřely dveře, si oba uvědomili, že v Komnatě nejvyšší potřeby zdaleka nejsou sami.
Harry se musel opřít o zeď za sebou, aby neupadl, a Draco na tom byl podobně. Výjev před nimi byl pro ně jako scéna z nějakého hodně špatného hororového filmu. Jediným nábytkem v Komnatě byla velká postel s nebesy, ve které sladce spali dva lidé. Ebony Potterová byla stočená do klubíčka a klidně oddechovala v náruči mírně přihlouple se usmívajícího Damiena Malfoye. Když se Harry konečně vzpamatoval, jediným plánem, který měl, bylo rozkřiknout se na ty dva, probudit je a ... Draco to zjevně vycítil, protože Harrymu na ústech přistála jeho ledová dlaň. Bleskově ho vyvlekl ven z Komnaty a zase za nimi zavřel dveře.
"Tys o tom věděl?" uhodil na něj venku na chodbě. Harry zavrtěl hlavou.
"Myslíš, že bych toho zmetka nechal naživu?"
"Mluvíš o mé bratrovi, Pottere," připomněl mu Draco důrazně.
"No právě."
"Mě taky netěší, že se můj bratr spustil s takovou poběhlicí." Harry po jeho slovech doslova zrudl vzteky.
"Drž hubu, Malfoyi, moje sestra není žádná -"
"Tak fajn, Pottere," skočil mu Draco do řeči. "Tohle nemá cenu. Takhle náš problém nevyřešíme."
"Náš problém? To tvůj bratr má problém. Za tohle mi zaplatí," prskal Harry.
"To samé bych mohl říct o tvé setře," poznamenal Draco. Harry si rezignovaně povzdechl.
"Zajímalo by mě, jak dlouho to trvá." Malfoy se zašklebil.
"Asi dost dlouho, když jsou už takhle daleko." Harry se po jeho poznámce zamračil ještě víc.
"Já nechápu, že jsem si ničeho nevšiml."
"Já naopak chápu proč. Nikdy jsi nebyl nijak bystrej."
"Pokud vím, tak tohle je novinka i pro tebe, takže laskavě mlč," požádal ho Harry. Hlava mu začínala třeštit z toho šoku.
Moje sestra a Malfoy. Já se snad zblázním!
Aspoň to není tenhle Malfoy, pomyslel si Harry při pohledu na Draca. Ten uvažoval podobně. Potterova sestra byla sice podle něj příšerná, ale Harry Potter by byl ještě horší.
Aspoň, že brácha není na kluky, oddechl si. Přesto to tak nehodlal nechat.
"Prostě jsme oba byli slepí," konstatoval, "ale to už je teď jedno. Už to víme a musíme s tím něco udělat."
"Třeba jako co?" chtěl vědět Harry.
"Mám menší plán," pronesl Draco záhadně. Harry se zamračil.
"Nezdá se, že bys mi ho chtěl prozradit," postřehl bystře.
"Bude to tak lepší."
"Jestli hodláš něco provést mojí sestře ..." varoval ho Harry.
Nic, co by sama nechtěla, pomyslel si Draco, ale nahlas řekl:
"Prostě ti asi nezbude nic jiného, než mi věřit. Tedy pokud jim nechceš popřát hodně štěstí."
"Mám věřit zrovna tobě?" zapochyboval Harry.
"Máme stejný cíl, Pottere, a já vím, jak ho dosáhnout." Draco věnoval Harrymu sebevědomý úsměv. "Zaručuju ti, že to skončí tak rychle, jak to začalo."
*****
Během dalšího týdne měl Harry mnohokrát neodbytnou touhu nějak Malfoye zastavit, ale neudělal to. Opravdu mu nezbylo, než důvěřovat tomu, že Draco dokáže Ebony a Damiena nějak rozdělit. Jen doufal, že to nebude pro jeho sestru nějak nebezpečné. Častokrát se mu stalo, že pochyboval o svém zdravém rozumu. Moc dobře věděl, že ho Draco nenávidí. A také věděl proč. Harry nebyl hlupák a dobře si vyložil události, které proběhly v šestém ročníku. Tehdy se Draco pohádal se svým otcem, protože odmítl Znamení zla a službu Voldemortovi. Harry to všechno věděl od Snapea, který byl ale krátce po těchto událostech odhalen jako špeh a málem ho zabili. Lucius se Draca zřekl, ale vzhledem k tomu, že byl v té době pronásledován ministerstvem kouzel, nemohl Draca vydědit. Ale mohl ho zabít a bylo víc než jasné, že by pro Luciuse nebylo nijak těžké se k tomu odhodlat. Harry a Fénixův řád tak vlastně zachránili Dracovi život, když Luciuse zlikvidovali. Harry moc dobře chápal, že na něj Draco musí mít velký vztek, když mu měl být takhle zavázán.
Přesně po týdnu přišel Harrymu od Draca Malfoye krátký stručný vzkaz:
Akce začíná dnes. Harry odolal nutkání jít zjišťovat víc, místo toho rozechvěle zmačkal pergamen do kuličky a snažil se potlačit nervozitu, která ho pomalu zaplavovala.
Musím mu věřit, povzdechl si v duchu. Nemám na výběr. Pohlédl kousek dál, kde seděla jeho sestra. I ona dostala poštu. Rychle přelétla očima lístek a pohlédla ke zmijozelskému stolu. Zřejmě hledala Damiena, ale nemohla být úspěšná, protože tenhle Malfoy u večeře chyběl. Usmála se pro sebe malým úsměvem a lehce zasněně se pustila do jídla.
*****
Do Komnaty nejvyšší potřeby dorazila Ebony přesně s úderem deváté hodiny, jak stálo v Damienově vzkazu. Dokázala být opravdu dochvilná, když jí o něco šlo. Místnost jim jako obvykle nachystala velkou prostornou měkoučkou postel s nebesy. Ebony se usmála při vzpomínce na to, jak ji pobavilo, když sem s Damienem dorazili poprvé. Nijak jí nevadilo, že v Komnatě panovala skoro tma. Posadila se na kraj postele a čekala na Damiena. I v té tmě si zničehonic všimla rudé růže položené na polštáři. Zdálo se jí dokonce, jako by celá zářila. Trošku ji to překvapilo. Jak se tu ta růže ocitla? Natáhla se pro květinu a zhluboka vdechla její omamnou vůni. Byla tak příjemně sladká a opojná, nikdy nic podobného necítila. Kde se tu vzala? Že by Damien?
Odpověď dostala vzápětí. Z jednoho tmavého kouta, o kterém si myslela, že je prázdný, vystoupila nejasná postava. Jak se blížila k Ebony, rozeznávala dívka pomalu rysy ve tváři neznámého. Byl to Malfoy. Ale ne Damien.
Draco se přiblížil až k ní. V hlavě se jí rozezněl varovný zvonek, ale bylo už pozdě. Cítila, jak jí sladká vůně, vůně růže v jejích prstech, otupuje mysl. Propadala se do mlhy a jediné, co vnímala, byl Draco. V té chvíli si s děsivou hrůzou uvědomila, že ta šílená vtíravá vůně v ní probudila city, o kterých ani nevěděla, že existují. Její ruce i nohy už dávno nepřijímaly signály vysílané jejím mozkem. Místo toho se nechaly ovládnout jediným zoufalým citem.
Ani si nebyla jistá, jestli to byla ona nebo Draco, kdo poprvé spojil jejich rty. Ale stalo se to a ten polibek u ní vyvolal mrazení po celé páteři a zároveň ji rozpaloval, jako by měla horečku. Růže vypadla z její roztřesené dlaně. Dracovy paže se kolem ní ovinuly a pomalu ji stiskly v silném obětí. Zatímco ho nechala jazykem prozkoumávat její ústa, váhavě se dotkla několika světlých pramenů spadajících mu do tváře. Zdálo se jí, jako by sledovala sama sebe z veliké dálky, jako by nezúčastněně pozorovala nějaký jiný cizí život. Ale zároveň cítila každý chvějivý a vzrušující impuls vyvolaný jeho dotyky a polibky tak intenzivně, až měla pocit, že musí každou chvíli vybuchnout. Jeho rty jí sklouzly po krku, a když zaklonila hlavu, Draco se doslova přisál na její kůži, zatímco ji zbavoval hábitu a rozepínal jí košili. Nechala se svléknout, měla pocit, jako by ji každým horkým dotykem zároveň i vysvlékal z kůže. A chtěla víc. Toužila cítit ty horké dlaně po celém těle, chtěla si vychutnávat ty vlhké a vzrušující doteky jeho rtů a jazyka. A Draco její tužby plnil, aniž by musela cokoliv říct.
I Draco si pomalu přestával uvědomovat realitu, nějak mu uniklo, kdy přišel o košili a kalhoty, stejně jako chvíle, kdy ho Ebony zbavila i posledního kousku oblečení (nebo to snad byl on sám?). K úspěchu jeho plánu mu stačilo, aby je Damien viděl v podobné situaci. Stačila jen malá chvilka. Otevření dveří, jeden krátký rychlý pohled, a Draco mohl svou misi považovat za splněnou. Ale teď už věděl, že tohle nedokáže ukončit, ani kdyby chtěl. A on nechtěl, protože pocity, které v něm vyvolávalo Ebonyino laskání mu vůbec nebyly nepříjemné. V tomhle rozhodně nebyl začátečník, ale přesto měl pocit, jako by to pro něj všechno bylo nové. Neměl ani tušení, že dokáže cítit tolik vzrušení a touhy najednou. Pomalu prozkoumával každičký kousek nahého těla pod sebou a byl za to odměňován Ebonyiny slastnými vzdechy. Vzrušení už se pro oba stávalo skoro nesnesitelným, Draco už věděl, že nemohou tu chvíli dál prodlužovat.
Právě v okamžiku, kdy se Ebonyiny nehty vzrušeně zaryly do jeho zad, si Draco mlhavě uvědomil zvuk otvíraných dveří. Ani se nedokázal soustředit na to, jestli to, co slyšel, bylo skutečné. Ebony právě šeptala jeho jméno, tak intenzivním a vzrušujícím způsobem, a ten zvuk byl mnohem skutečnější a naléhavější. Přesto někde v malém kousku sebe sama, v tom poslední zbytečku, který ho spojoval s realitou, věděl, že jeho plán vyšel.
Potom se dveře zase zavřely a okolní realita se rozplynula úplně. Ebony pod ním se doslova prohnula v slastné křeči a její nehty naposledy sklouzly po jeho zádech zanechávajíc na kůži lehce krvavé jemné brázdy. Draco ji následoval téměř v té samé chvíli. Doslova se na ni zhroutil, ve tváři ho zašimrala záplava jejích tmavých vlnitých vlasů a mohl zase vdechovat sladkou vůni její jemně zpocené rozpálené kůže.
Draco úplně ztratil pojem o čase, ale věděl, že nevyhnutelné se blíží. Každý maškarní ples končí o půlnoci odhalením masek. A tahle chvíle měla právě přijít. Jeho pohled skoro bezděčně sklouzl na zem, odkud ze změti oblečení vykukoval květ rudé růže. Jeho okraje pomalu černaly, až se celý zkroutil jako hořící papír. V té samé chvíli se Ebonyin pohled dosud zamlžený nejen prožitou extází, ale i vlivem kouzelné vůně té očarované květiny, začal zaostřovat a projasňovat. Pomalu jí docházela realita a chystala její stále ještě extrémně citlivé mysli velký šok.
Následovala chvíle nevěřícného ticha a potom její tichý zoufalý výkřik prořízl tmu. Pokusila se o únik, ale Draco ji pevně sevřel a přitlačil ji zpět k posteli. Dívka jen prudce vydechla a její oči ho probodly - byla v nich směsice vzteku, odporu, zděšení, ale i poslední odlesk doznívajícího vzrušení.
"Už je pozdě Potterová," oznámil jí Draco a rty jí lehce přejel po čele.
"Proč?" chtěla vědět, aniž by se nějak pokoušela uhnout jeho dotykům. Draco jí přejel jazykem po rtech, než znovu promluvil.
"Damien." Bylo zvláštní sledovat, jak její oči pomalu naplňovalo bolestné pochopení. Až v té chvíli Draca vůbec poprvé napadlo, že Potterová možná jeho bratra miluje. Znal Damiena sice jenom krátce, ale byl si jistý, že tohle jí nikdy neodpustí. Nějak cítil, že takovou zradu nedokáže přejít ani on. A při pohledu na bolest v Ebonyiných očích si byl jistý, že to ví i ona.
"To mě tak strašně nenávidíš?" vydechla zoufale a celá se zatřásla, když ucítila jeho dlaň na svém holém břiše. Draco ji nechal pomalu klouzat vzhůru a sledoval Ebonyinu reakci.
Takhle je to mnohem lepší, uvědomil si při pohledu do jejích jasných očí.
"Neber si to osobně, jsi Potterová," konstatoval klidně.
"Ale nevybrala jsem si to. Ty sis taky nemohl vybrat, že budeš zrovna Malfoy," namítla roztřeseným hlasem. Jeho dlaň se zastavila v postupu. Jen se na ni díval. Pak promluvil a jeho hlas byl náhle chladný.
"Ale jsem a nic to nezmění. A Damien je taky Malfoy. Stejně by to mezi vámi nikdy nemohlo fungovat."
"A mezi námi dvěma ano?" To byla zajímavá otázka. A Draco o ní musel přemýšlet.
"Líbí se mi, jak uvažuješ," pousmál se po chvíli. "Ale tohle je jiný případ. Nemůžu popřít, i když strašně nerad, že tohle byl ten nejlepší sex v mém životě. A kdybychom zůstali jen u toho ..." Ebony se zamračila.
"Sám nevěříš, že na to přistoupím. Právě jsi mi strašně ublížil, připravil jsi mě o někoho, na kom mi moc záleželo. A vážně si myslíš, že bych po tom všem mohla ještě někdy chtít si TOHLE zopakovat? Vždyť by se to dalo nazvat znásilněním." Draco zavtěl hlavou.
"Nějak jsem neměl pocit, že by ses bránila. Použil jsem jenom lektvar na posílení touhy, ale do ničeho jsem tě nenutil. Stejně jako teď." Draco jí přejel dlaní po ňadrech a lehce provokativně sevřel mezi prsty jednu její bradavku. Ebony potlačila vzrušený vzdech a kousla se do rtu. Draco se pro sebe usmál.
"Nemůžeš mít vždycky to, co chceš," namítla chraplavě.
"Jsem Malfoy. To, co chci, si beru," zasmál se Draco.
"S touhle filozofií dopadneš jako tvůj otec." Draco potřásl hlavou, aby z ní vyhnal obraz Luciuse Malfoye, který mu náhle vyvstal na mysli.
"Nechci o něm mluvit. Máme lepší téma." Stále svíral pravačkou její ruce za hlavou a jeho levá ruka bloudila po jejím těle. Nakonec zamířila i do velice citlivých míst. Ebony už se neovládla a její tělo se celé prohnulo. Ze rtů jí splynul vzrušený výdech. Zaškubala sebou a marně se pokusila osvobodit své ruce z jeho sevření.
"Ani ty nemůžeš odmítnout, že ne? Je to přece tak snadné. Žádné city ani otázky. Prostě jen vzrušení a slast," zašeptal jí Draco do ucha. Ebony byla jako uhranutá jeho pohledem. Chvíli nedokázala najít hlas. Pak jen tiše sotva slyšitelně vydechla: "Nikdy, Malfoyi."
Z nikdy se však nakonec stalo jen prázdné slovo.
*****
Damien Malfoy se zhroutil na jednu ze sedaček na famfrpálové tribuně. Už uplynuly dva týdny od chvíle, kdy našel svého bratra v posteli se svou dívkou. A pořád se cítil stejně mizerně. Neustále měl před očima ten pohled, v hlavě mu zněl Ebonyin hlas. Šeptala Dracovo jméno, jako předtím šeptala jeho. Strašně mu chyběla a ten svíravý pocit v jeho srdci mu to připomínal pokaždé, když ji třeba jen zdálky zahlédl. Mohl by jí to snad odpustit, kdyby to nebyl právě Draco. Mohl by se nějak smířit s tím, že ho zradila, kdyby to nebylo s jeho bratrem. Cítil se poražený a měl na Draca strašlivý vztek. Vždycky musel vyhrát. Musel mu všechno vzít. Celých sedmnáct let žil Damien s myšlenkou, že je až druhý. Narodil se jako druhý a tahle skutečnost ovlivnila celý jeho život. Matka ho poslala k nějakému chudému rybáři. Zatímco musel denně vyjíždět na moře a pomáhat svému "otci" v dešti i mrazu, jeho pravý otec ani nevěděl, že existuje. A jeho bratr si užíval rodinný přepych. Draco měl všechno, o čem mohl Damien jen snít. Rodinu, domov, dobré vzdělání. Damien dokázal tyhle pocity potlačit, když se s Dracem setkal. Dokázal je vyměnit za radost z toho, že má bratra a že konečně nebude tak sám.
Když přijeli do Bradavic, zjistil Damien, že i tady bude mít Draco navrch. Že i tady patří všechno jeho bratrovi. Byl vůdcem celé zmijozelské koleje, kapitánem famfrpálového týmu, prefektem a primusem. Ale Damien našel něco, co mu dávalo nad bratrem pocit převahy - Ebony. Věděl, že by jeho bratr tenhle vztah nikdy neschválil, a právě proto se do něj vrhl doslova po hlavě. Ebony byla jeho vítězstvím nad Dracem. Zdálo se, že je jedinou dívkou na škole (snad kromě nebelvírských kamarádek Harryho Pottera), která není do Draca tajně zamilovaná. Jako jedinou ji jeho bratr vůbec nezajímal - alespoň si to Damien myslel. A spletl se. I ona očividně podlehla jeho kouzlu a Damien ji za to skoro nenáviděl. Ale Draca nenáviděl víc.
Uvědomil si, že se k němu někdo blíží a vzhlédl. Harry Potter s koštětem v ruce kráčel sebevědomým krokem až k němu.
"Zrušili vám trénink, Malfoyi?" ušklíbl se Potter při pohledu na jeho výraz.
"Trhni si nohou, Pottere," pokusil se ho Damien odpálkovat. Harry se však jen pobaveně usadil vedle něho.
"Hele, jen klid. Taky bych měl tak špatnou náladu, kdybych měl za bratra Draca," pokračoval Harry. Damien mu věnoval překvapený pohled. Měl pocit, jako by mu Potter četl myšlenky.
"Nesnaž se mi pomáhat, nejsi můj psycholog," utrhl se na něj.
"Ty máš psychologa? To by mě nepřekvapilo."
"Dej si odpal, Pottere, a otravuj si někoho jiného," poradil mu Malfoy.
"Proč, když tebe to perfektně vytáčí?" Harry se začínal opravdu bavit. Bylo to mnohem lepší než provokovat Draca Malfoye, protože z jeho chladného postoje nikdy nevydoloval moc emocí. Damien Malfoy byl naopak vděčným terčem.
"Dej si bacha, abys to nepřehnal," poradil mu právě naštvaně a chystal se zvednout.
"Myslíš, že se tě bojím, Malfoyi?" Harry pozvedl obočí.
"Ne, ale měl bys. Možná nejsem Draco, ale mám stejnou krev."
"Bohužel pro tebe," zašklebil se na něj Harry. Damien s ním musel souhlasit, ale v rámci rodové hrdosti to nemohl dát najevo.
"Být Potter taky není zrovna výhra," poznamenal.
"To nemůžeš vědět, když jím nejseš," namítl Harry.
"Nevšiml jsem si, že bys nějak zářil štěstím." Damien si s pocitem uspokojení uvědomil, že se mu teď podařilo zasáhnout do černého.
"Do toho ti, myslím, nic není," odsekl mu Harry nervózně.
"Asi jako tobě není nic do mě."
"Nebylo by, kdybys nechal na pokoji moji sestru!" rozkřikl se Harry.
"Snad se ti nepochlubila," povytáhl Damien obočí a probodl Harryho pronikavým jestřábím pohledem svých tmavých očí.
"Ne, ale vím to."
"Můžeš být klidný. Už jsme spolu skončili," přiznal Damien poněkud hořce. Harrymu to neuniklo, ale rozhodl se to nekomentovat.
"Jsem rád, že dostala rozum."
"Jasně. To určitě!" Proti své vůli se Damien musel rozesmát. Byl si jistý, že by Potter nebyl tak nadšený a klidný, kdyby věděl, že jeho sestra si začala něco s Dracem. V Potterově žebříčku vhodných kandidátů pro Ebony byl Damienův bratr rozhodně tou nejhorší možnou variantou, nejspíš hned po Snapeovi a Voldemortovi. Nevěděl, jestli vztah Ebony a Draca ještě pokračuje, pokud šlo o jeho bratra, člověk si při jeho přelétavosti nemohl být jistý. Ale rozhodně neměl chuť o tom Pottera informovat. Ze všeho nejvíc teď toužil po tom, aby ho nechal nebelvírský kapitán na pokoji. Pokusil se zvednout, ale Potter ho zadržel.
"Počkej. Neber si to osobně."
"A jak si to mám podle tebe brát?" Damien vztekle vylétl na nohy a pohlédl Harrymu naštvaně do očí. "Pro tebe nejsem Damien Malfoy, pro tebe jsem jenom bratr Draca Malfoye, stejná pakáž jako on. Slyšel jsem, že se zastáváš žáků s mudlovskou krví. Ale jinak jsi, jak vidím, úplně stejný pokrytec jako třeba Draco. Taky u tebe rozhoduje původ a krev," obvinil ho.
"To je nesmysl!" ohradil se Harry.
"Vážně? Tak co jsem ti udělal, že nejsem dost dobrý pro tvou sestru?" Harryho ta otázka zaskočila. Na okamžik se zarazil a odmlčel.
"Jsi prostě..."
"Jaký jsem, Pottere? Jaký?" Damien stál jen několik centimetrů od Harryho. Díval se mu zblízka do tváře a poprvé si všiml, že Harryho oči za skly brýlí mají smaragdově zelenou barvu. Všiml si, jak Harryho pohled nervózně těká po jeho tváři.
"Nevíš, jaký jsem, Pottere. Nikdy tě ani nenapadlo se o to zajímat, protože sis tuhle kolonku vyplnil už předem," prohlásil Damien a hořkost v jeho hlase už se nedala přeslechnout. Harry musel s nepříjemným pocitem přiznat, že má Damien pravdu. Odsoudil ho kvůli jeho původu a vůbec se nestaral o to, jestli si to zaslouží. Jestli je jeho soud správný.
"Tak mi řekni, jaký jsi," vyzval Damiena tiše. Malfoyovy oči se překvapeně zabodly do těch jeho. Byly mnohem temnější barvy než Dracovy, ale jako by v nich naopak bylo více jasu. Harry se do nich díval skoro fascinovaně.
"Už nemám zájem, Pottere," vrátil ho Damien na zem a otočil se k odchodu.
"Máš strach," konstatoval Harry. Damien se bleskově otočil zpět na Harryho.
"To nikdy, Pottere."

*****

~ Na světě neexistuje jiný prostředek, jak nějakou věc nebo bytost učinit krásnou, než ji milovat. ~
Robert Musil

*****
Ebony nervózně přecházela po famfrpálové šatně. Rudý nebelvírský hábit jí pleskal kolem nohou, mávala kolem sebe koštětem a vlasy jí divoce poletovaly kolem hlavy.
"Nakonec na mě budete mít vztek. Jenom vám to zkazím," přesvědčovala nejistým hlasem Harryho. Byli v šatně sami. Harry musel vzhledem ke zranění ruky, které utrpěl dnes ráno - nový zmijozelský střelec Frederick Hazel mu čirou náhodou přivřel ruku do dveří - zápas sledovat jen z tribuny. Nebelvírským tak vyvstal nečekaný a velice zapeklitý problém. Museli se obejít bez kapitána, ale hlavně bez nejlepšího chytače, jakého kolej kdy měla od dob Charlieho Weasleyho. Nahradit Harryho na postu chytače mohla Ginny Weasleyová, ale potom by jim zase chyběl střelec. Harry moc dobře věděl, že to všichni očekávají. Dokonce náhodou vyslechl rozhovor Draca Malfoye a právě Hazela, kteří už vymýšleli proti Ginny taktiku. Proto se Harry rozhodl pro jiné řešení (a také proto, že mu Ginny vyhrožovala, že jako chytač vůbec nenastoupí). Ron potom přišel s geniálním nápadem. Kdo by mohl lépe nahradit Harryho Pottera než jeho sestra? Harry o tom nepřemýšlel dlouho, měl na to stejně jen několik desítek minut. Potom definitivně rozhodl. Ebony postavil před hotovou věc, ale nebýt mírného nátlaku profesorky McGonagallové, které na úspěchu Nebelvíru zvlášť v tak důležitém zápase jako vždy velmi záleželo, nejspíš by ji nepřesvědčil. Teď se ještě musel postarat, aby se konečně vydala na hřiště.
"Ale houby. Uvidíš, že to zvládneš," povzbuzoval ji a nenápadně ji postrkoval ke dveřím šatny.
"Nikdy jsem nehrála chytače," namítala Ebony dál.
"Je to snadný. Budeš lítat nahoře a dívat se po Zlatonce. Jinak vůbec nemusíš sledovat zápas. Až Zlatou uvidíš, prostě za ní poletíš a chňapneš ji," ujišťoval hlasem o kterém doufal, že je co nejpovzbudivější.
"Už ti to někdy při zápase přišlo takhle snadné?" zajímala se jeho sestra pochybovačně.
"Uvidíš že ti to půjde. Mě to šlo taky hned napoprvé." Ebony ho probodla naštvaným pohledem.
"Jestli kvůli mě prohrajete, bude to na tebe," upozornila ho důrazně.
"Fajn, hlavně už jdi, nebo začnou bez tebe. Myslím, že Draca Malfoye by to potěšilo."
"Malfoye!?" zopakovala Ebony a oči se jí zaleskly. Když na ni Harry znovu pohlédl, jako by před ním stála úplně jiná dívka než před chvílí. Ve tváři měla zarputilou odhodlanost. Harry neměl ani tušení, co z jeho řečí zabralo, ale bylo to jedno. Hlavně když to zabralo. Ve dveřích šatny se objevila Ronova lehce rozcuchaná hlava.
"No, tak, Ebony, pohni se. Čekáme jenom na tebe," vyzval ji naléhavě. Ebony se pro sebe usmála koutkem úst, což nebylo dobrým znamením pro zmijozelské.
"Už jdu."
Zápas začal a Ebony se vznesla do vzduchu. Zaplavil ji neuvěřitelný pocit euforie, který v ní létání pokaždé vyvolávalo. Jen tak se vznášela nad hřištěm a ze hry vlastně vnímala jen zvuky - komentář Seamuse Finnigana, nadšené pokřikování nebelvírských a zmijozelských fanoušků. Zmijozelští skandovali méně nadšeně vzhledem k tomu, že skóre bylo už po prvních třech minutách padesát ku třiceti pro Nebelvír. Občas pohlédla nenávistně směrem, kde kousek od ní vzduchem klouzal na svém dokonale naleštěném Nimbusu 2003 Draco Malfoy.
Prostě ho musím porazit. Musím. Musím, letělo jí hlavou. I Draco často opětoval její pohled, ale myslel na úplně jiné věci než na hru. Měl za to, že čtrnáct dní byla pro Ebony dost dlouhá doba na rozmyšlenou, a zrovna uvažoval o tom, jak jí připomenout svůj návrh.
Musím ho porazit. Musím, musím, musím, musím!
A pak ji zahlédla. Na zlomek vteřiny se zarazila a její myšlenky se rozběhly tisíckrát rychleji. Bleskově nasměrovala své koště k jedné ze zmijozelských obručí za malým třpytícím se míčkem. Prosvištěla kolem zděšeného zmijozelského brankáře Antonyho. Uvědomila si, že jí Draco letí po boku.
Musím ho porazit!
Pokusila se ještě zrychlit a natáhla ruku ke Zlatonce. Byla to jen kratičká napjatá vteřina a pak ucítila v prstech chladný kov. Sevřela dlaň a Zlatonka zoufale zatřepetala křidélky k neuskutečnitelnému pokusu o únik. Nebelvírští vybuchli v ještě nadšenější jásot a Ebony obklopili všichni spoluhráči včetně nehrajícího kapitána Harryho. Zápas skončil velice rychle. Odehrálo se vlastně jen dvanáct minut.
Ebony se po chvíli oslav vymanila z jejich sevření a zamířila k Dracovi, který se pomalu loudal se svými zklamanými spoluhráči ze hřiště. Cestou odstrčila Hazela, který překvapeně vyjekl, když mu nekompromisně dupla na nohu. Celý zmijozelský tým ztichl a fascinovaně sledoval, jak se Ebony Potterová s pyšným výrazem zastavila před Dracem. I když byla skoro o dvacet centimetrů menší, v té chvíli jako by se nad ním tyčila. V pravé ruce stále svírala Zlatonku, zoufale se pokoušející o únik. Tou rukou sevřenou v pěst teď Dracovi zamávala vítězoslavně před obličejem.
"Jaké to je zase prohrát, Malfoyi?" popíchla ho potom polohlasně. Draco se jen samolibě ušklíbl. Rozhodně se nehodlal nechat ještě zesměšnit. Porážka stačila. Naklonil se až k ní a potěšeně sledoval, jak okamžitě znervózněla.
"Jedna, jedna, Potterová, a dneska večer bude další kolo," zašeptal jí do ucha. Ke své spokojenosti zaznamenal, jak Ebony lehce zrudla, než se otočila a vrátila se k oslavujícím spoluhráčům.
*****
Po večeři odcházela Ebony z Velké síně sama. Spokojeně si přitom pobrukovala školní hymnu z Merlinovy akademie. Měla dobrou náladu, kterou jí nemohly pokazit ani hloupé narážky Draca Malfoye.
"Druhý kolo! To zrovna. Nech si zajít chuť, zmetku," mumlala si cestou k mramorovému schodišti. Vyšla schody do prvního patra, ztracená v myšlenkách týkajících se právě blonďatého zmijozelského kapitána. Přestala dávat i pozor na směr cesty ...
… a Draco Malfoy, kterému neuniklo její mumlání, toho využil. Opatrně ji pronásledoval už z Velké síně. Teď vycítil příležitost a chňapl po ní. V nestřežené chvíli popadl Ebony zezadu za hábit a zatáhl ji do jedné opuštěné učebny. Potom za nimi kouzlem zamkl dveře.
"Co si myslíš, že děláš, Malfoyi?" vztekala se Ebony a probodla Draca pohoršeným a rozzuřeným pohledem. Draco se k ní přiblížil, couvala před ním, až narazila do lavice za sebou. Už neměla kam uniknout. Dívala se mu zpříma do očí. Jeho pohled byl doslova uhrančivý a nedalo se před ním nikam uhnout. Propaloval ji až do srdce. Pak ji Draco beze slova sevřel v náruči a vášnivě ji políbil. Chvíli se zdálo, že se Ebony bude bránit, ale to byl opravdu jen krátký okamžik. Potom v jeho náruči doslova roztála. Bylo tak těžké přesvědčit se, že ji jeho polibky nechávají chladnou. A nepovedlo se jí to. Draco pokračoval v intenzivním polibku a přitom jí obratně zbavoval hábitu a košile. Posadil ji na jednu z opuštěných lavic a pokračoval s polibky přes její krk až na klíční kost, potom pod ní. Klouzal pomalu níž a níž. Její tělo mu samo odpovědělo na otázku, kterou ani nemusel vyslovit.
*****
Draco musel uznat, že ještě nikdy nezažil tak podivný vztah jako s Ebony Potterovou. I když se to snažil brát jen jako zábavu (mimochodem velice příjemnou zábavu), musel si s postupujícím časem proti své vůli přiznat nezvané pocity, které v něm dívka vyvolávala. Mnohokrát už uvažoval o tom, že by to celé ukončil, než to zajde příliš daleko. Mělo to být snadné, říct jí, že už se nebudou scházet. Mělo ... ale nebylo. Ne, že by to nezkoušel. Vlastně se rozhodl neříct jí nic a prostě nechodit na jejich schůzky. Vydržel to tři dny. S vypětím všech sil. Potom už prostě neovládl svou touhu a hned ráno po snídani Ebony překvapil na chodbě. Zatáhl ji do Komnaty nejvyšší potřeby a bylo mu jedno, že zmeškají dvohodinovku lektvarů a hodinu přeměňování. Vzhledem k tomu, že Ebony nic nenamítala, nejspíš na tom byla podobně.
I když to vlastně byl Dracův plán, jejich schůzky už zdaleka nebyly jen o sexu. Častokrát se spolu hádali a jejich hádky většinou končili vášnivým usmiřováním. Ale také si povídali. Zpočátku jen málo, ale postupem času byly jejich rozhovory delší a vážnější. V jedné slabé chvíli se Draco Ebony dokonce svěřil se svou nenávistí k otci. Bylo to při hádce, kdy mu Ebony vyčetla jeho původ. Draco se musel bránit, strašně ho vytáčela a on jí chtěl dokázat, jak se mýlí, když ho srovnává s jeho otcem.
"Nikdy jsem mu nepomáhal. A nikdy jsem nechtěl být jako on. Ani nevíš jaké to je, být jeho synem. Nenáviděl jsem ho! Kvůli němu jsem nikdy neměl normální život. Být Malfoyem není vůbec taková zábava, jak se zdá. Ale nemůžu zapřít svoji krev. Pořád budu Malfoy, musím se jenom postarat o to, aby to neznamenalo jenom být posluhovačem Voldemorta." Ebony na něj zírala mírně překvapeně. Nečekala takovou upřímnost. Draco byl připravený, že k tomu něco poznamená, ale místo toho se mu dostalo jen smutného úsměvu a něžného polibku. Draca vyděsilo, kolik velice intenzivních pocitů v něm ten sladký dotek jejích rtů vyvolal. Pocitů, které nesměl cítit. Ne k sestře Harryho Pottera.
I pro Ebony byl ten okamžik trošku děsivý. Její jedinou obranou před Dracem Malfoyem byl jeho původ. Jméno Malfoy pro ni bylo štítem, za který skryla všechny nechtěné, ale nevyhnutelné pocity. Dokud byl Draco syn nebezpečného Smrtijeda, arogantní a bezcitný zmetek, dařilo se jí to. Ale ve chvíli, kdy poznala tuhle další netušenou stránku jeho osobnosti, věděla, že je ztracená. Draco byl úplně jiný než Damien. Byl pro ni záhadou, kterou chtěla rozluštit. Chtěla vědět, co se skrývá pod jeho chladnou maskou. Nedával své pocity tolik najevo, ale přesto si za tu dobu, co se scházeli, dokázala vypěstovat jisté umění na odhalování jeho nálad. Poznala, když byl nervózní, zasmušilý, nešťastný, naštvaný (to bylo nejsnazší odhalit), ale občas i spokojený a dokonce i šťastný. Po zápase s Havraspárem, který jeho famfrpálový tým vyhrál, ji doslova překvapil svou dobrou náladou.
Draco sám se děsil svých vlastních pocitů, ale zároveň ho uklidňovaly.
Je to Potterová. Potterová. POTTEROVÁ , opakoval si do omrzení, ale nepomáhalo to. Měl vztek. Na ni, že byla tak neuvěřitelně neodolatelná, a na sebe, že jí nedokázal odolat. Ebony Potterová sice nebyla nijak dokonale krásná, ale měla v sobě něco, co ho doslova přivádělo k šílenství. Draco doufal, že když to něco dokáže pojmenovat, bude to moc nějak odstranit a celé to šílenství skončí. A tak se snažil ji poznat.
Zahrnoval ji hromadami otázek a ona na většinu z nich odpovídala s odzbrojující upřímností. Bohužel tak na sebe Draco nachystal další past, do které se chytil. Už moc dobře chápal, proč jeho bratr podlehl jejímu kouzlu. Bylo tak snadné utopit se v jejích hlubokých hnědých očích, nechat se omámit vůní její pleti a připravit se o rozum sladkou chutí jejích rtů.
Ale nešlo jen o tohle. Bylo v ní něco, co vyzařovalo přímo zevnitř její bytosti, a to ho zasáhlo rovnou do srdce. Ebony Potterová byla svéhlavá dívka, s velice zvláštním smyslem pro humor. Byla také neklidná a občas skoro splašená. Draco musel chtě nechtě obdivovat její odvahu a neústupnost, energii, kterou dokázala vložit do všeho, co dělala. I její tváře jako by byli neustále v pohybu. V jedné chvíli ho propalovala nebezpečným pohledem a v další vypadala tak zranitelně, že musel bojovat s neodbytnou touhou ji ochránit před čímkoliv, co by ji ohrožovalo. Vždycky dokázala neomylně poznat jeho náladu a dokonale se jí přizpůsobila. Když se cítil mizerně, její vtípky a něžnosti ho vždycky rozveselily. Několikrát ho dokonce rozesmála - ano šlo o opravdový, upřímný, veselý smích, o kterém ani nevěděl, že je ho schopen. S ní prostě dokázal zapomenout na vše - na svůj strach z budoucnosti, bolest z minulosti i zmatek z přítomnosti. Draco si všechny ty pocity prostě odmítal přiznat. Doufal, že se jich tak zbaví. Možná to bylo hloupé a nesmyslné, ale o tolik jednodušší než si přiznat skutečnost.
"Asi jsem se musela zbláznit. Nejspíš jsem masochista, když tohle dělám," prohlásila Ebony jednoho večera. Ležela natažená napříč postele s hlavou na Dracově břiše. Tvář měla otočenou k němu a její oči se v mihotavém světle jediné dohořívající svíčky přilepené na okenním parapetu třpytily jako hvězdná obloha.
"Nepřeháněj," pousmál se Draco a namotal na ukazováček jeden z černých vlnitých pramenů jejích vlasů. Znovu a znovu ho překvapovala jejich nezkrotnost. Ebony je měla rozpuštěné jen ve velice vzácných chvílích. Většinou dokonce s Dracem zuřivě bojovala, když to chtěl udělat sám. Draco nechápal její odpor.
"Ty tomu nerozumíš," povzdechla si Ebony lehce hořce. "Ani nemůžeš. Nevíš, jaké to je, když se cítíš, jako bys podváděl sám sebe. Já se podvádím."
"Co tím myslíš?" pozvedl Draco obočí.
"Tohle. To, že jsem klidně tady s tebou. Potom, co jsi mi udělal, bych tě měla nenávidět." Ebony se posadila a otočila se k Dracovi zády.
"A cítíš něco jiného?"
"Neříkej mi, že ty ne."
Draco sváděl tuhý vnitřní boj. Jedna jeho část mu nekompromisně připomínala, že Potterovou by měl nenávidět. Měl to pro něj být přirozený pocit. Ale ... ano bylo tu ale. A to dokonce velké ALE. Draco se prudce zvedl a začal se oblékat. Zaplavil ho pocit, který opravdu neočekával a který necítil už dlouho. Draco Malfoy měl strach. Strach z odpovědi na velice jednoduchou otázku.
Opravdu Ebony jenom nenávidím?
"Porušuješ pravidla," obvinil Ebony a jeho hlas nezněl tak pevně jako jindy.
"My nějaká máme?" podivila se Ebony, která jen instinktivně vnímala, co Draco za jejími zády dělá.
"Žádné otázky, ani city," připomněl jí svá vlastní slova.
"A ty je snad neporušuješ?"Ebony se prudce otočila a její pohled jím projel jako šíp. A stejně to zabolelo. Draco málem bezradně rozhodil rukama. Zastavil se v půli pohybu. Přece věděl, co má dělat. Stejně jako věděl, co chce.
"Jak mám sakra vědět, že to myslíš vážně? Přece jsi byla zamilovaná do mého bratra. A teď mi chceš tvrdit, že ..." Draco zariskoval a udělal pár kroků směrem k ní. Ve světle dohasínající svíčky vypadala tak smyslně, že se málem neovládl a vrhl se na ní. Ale nakonec se ovládl, i když ho to stálo spoustu sil.
"Jak mám vědět, že když jsme spolu, tak nemyslíš na něj?"
"Ty na něj žárlíš?" zamračila se Ebony a na čele jí vyskočila malinká jemná vráska, která dodala její tváři vážný výraz. Mezitím se natáhla pro svoje oblečení a začal se pomalu oblékat.
"Nebuď hloupá. To je nesmysl," zamítl to Draco a udělal zase krok zpět.
"Ty se mě bojíš," postřehla Ebony, ale neznělo to pobaveně. Spíš překvapeně.
"Vybrala sis ho jako prvního," vyčetl jí Draco tiše, aby nějak zamluvil téma jeho obav.
"Protože to bylo snazší. Všichni od nás očekávali, že se budeme nenávidět, jako ty a Harry. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestihla přemýšlet o tom, jestli to, co cítím, je skutečné. Nebo jestli jen chci, abych to cítila."
"Chceš říct, že ..."
"Nevím, jestli jsem ho měla ráda, ale vím, že se to nedá srovnat s tím, co cítím teď." Chvíli bylo ticho. Zdálo se, že Draco přemýšlí. Ve skutečnosti měl v hlavě prázdno, až na jedinou myšlenku. Nebyl si jistý, jestli slyšel správně. Znělo to, jako by mu Ebony právě vyznala lásku. To byla poslední kapka, která přeplnila pohár jeho trpělivosti. Měl pouze dvě východiska z téhle situace. Mohl to ukončit a tvářit se, jako že to pro něj nic neznamenalo. Nebo si mohl vybrat cestu, která ho k smrti děsila. Cestu do vlastního srdce. Draco už věděl, co tam najde. A bál se toho. Nakonec si vybral tu jednodušší cestu.
Jeho hlas byl odtažitý a chladný, když znovu promluvil.
"Porušila jsi naši dohodu. Myslím, že už nemá cenu to prodlužovat. Je to prostě konec."
"Nemusel by být," zašeptala Ebony.
"Je mi líto, Potterová, ale nemám zájem," odfrkl si Draco tak pohrdlivě, jak to jen dokázal. Ebony se zvedla a Draca málem omráčila vlna vzteku, která z ní jako by vyšlehla. Vlna vzteku, který měl zamaskovat bolest a nesmírné zklamání.
Jak jen jsem mohla věřit, že je Draco Malfoy, ten arogantní a zkažený Malfoy, něco jiného než bezcitný do sebe zahleděný zmetek? ptala se sama sebe. Jak jsem mohla být tak zatraceně hloupá? Jak jsem se do toho mizerného a všivého kusu ledu vůbec mohla ...?
Vztekle do něj strčila až upadl a hlasem, který doslova vibroval nenávistí ledově pronesla: "Je mi líto, Malfoyi, ale jsi kretén!"
*****
"K čertu s tebou, Pottere. Měl jsi mi říct předem, že mě chceš poznat takhle," postěžoval si pobaveně Damien Malfoy a laškovně stiskl mezi zuby Harryho dolní ret. Ložnice zmijozelských sedmáků byla po dlouhé době zase prázdná - díky bohu za krásný slunečný den a závody obřích sépií v jezeře, které vymyslel Brumbál. Harry věděl, že se po něm nejspíš Hermiona a Ron (pokud se odlepí jeden od druhého) a Ebony budou shánět. Ale v danou chvíli ho zajímaly úplně jiné věci. Ostatně Ebony byla taká v poslední době tajnůstkářská, tak proč by nemohl být on.
"Jak jsem to měl asi vědět?" bránil se teď pobaveně Damienovu obvinění a překulil se na něj, aby mu mohl jazykem obkroužit pravou bradavku. Damien se jen slastně protáhl a nechal Harryho převzít veškerou iniciativu.
Vlastně ani nevěděl, kdy jejich snaha o spřátelení přešla do poněkud odlišné roviny. Ale oba si to uvědomili až ve chvíli, kdy nešlo couvnout. Hodně si spolu povídali, většinou po večerech na Astronomické věži. Pozorovali přitom hvězdy, vzdálená chladná světélka, tak nedostupná na temném nebi. Damien postupem času zjistil, že Harry Potter má schopnost získat si svou bezelstností, otevřeností a bezprostředností skoro každého. Včetně Damiena. Podle Draca byl Harry Potter mizerný a namyšlený hlupák, který těžil z Brumbálovy přízně a zneužíval svou nezaslouženou slávu. Ve skutečnosti se zdálo, že právě tohle všechno nenávidí Harry Potter na svém životě nejvíc. V jeho srdci byl temný stín, který nedokázal Damien nikdy rozptýlit. A ani ho nedokázal pochopit, ne úplně.
Ale rozuměl jednomu: Harry Potter byl vyděšený z toho, jaký měl být jeho osud. Byl vyděšený z toho, že budoucnost celého kouzelnického světa leží na něm. Harry si to totiž den za dnem uvědomoval víc a víc, s tím jak se zapojoval do činnosti Řádu, jak se na přání Brumbála seznamoval s novými a novými kletbami, které dokázaly ublížit i zabít. Čekalo se od něj, že je použije proti Voldemortovi a jeho Smrtijedům. Ale Harry z toho měl hrůzu. Ještě nikdy nezabil člověka. Sice se toho o něm v souvislosti s činností Řádu hodně povídalo, ale pravda byla taková, že Harry Smrtijedy pouze chytal. Při žádné akci se nestalo, že by zabil někoho z nich. Přesto často umírali - rukou Brumbála, Lupina, Moodyho, ale nikdy ne rukou Harryho Pottera. A jejich potrestání - třeba i smrt - přenechal Harry s radostí ministerstvu kouzel a speciálnímu soudnímu tribunálu, který měl možnost soudit podobné zločince za speciálních podmínek - mnohem rychleji a s tvrdšími tresty.
Nejblíže použití kletby Avada kedavra byl Harry, když loni na konci školního roku dopadli Luciuse Malfoye. Lucius při svém pokusu uniknout spravedlnosti zabil hned sedm bystrozorů - mezi nimi i Tonksovou. A při útoku Řádu mučil Hermionu, aby je přiměl vzdát se. Harry už vyslovil smrtící kletbu, ale zároveň jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. Díky tomu kletba, která měla Luciuse zabít, pouze vymrštila jeho tělo několik metrů do vzduchu. Voldemortova pravá ruka pak byla do Azkabanu eskortována v bezvědomí, ale při převozu se Malfoy senior probral. V souboji muže proti muži tak nakonec zemřel rukou Alastora Mooodyho. Harryho ta událost vyděsila. Věděl, že kdyby chtěl, mohl Luciuse Malfoye zabít. Až do toho osudného dne si Harry myslel, že to nedokáže.
Damien si ten pocit nedokázal skoro ani představit, když mu ho Harry se sevřeným hrdlem popisoval, ale pomohl mu pochopit spoustu věcí. Věcí, které se týkaly Harryho. Věcí, které mu tmavovlasý mladík sdělil. A Harry se mu svěřoval s neuvěřitelnou důvěřivostí. Překvapil tím sám sebe. O svém strachu neřekl ani svým nejlepším přátelům a teď o nich mluvil s bratrem svého nepřítele. Nedokázala si vysvětlit, proč si byl tak jistý, že Damien nezneužije to, co mu svěřil, proti němu.
Je to přece Malfoy! připomínal si neustále. MALFOY! Ale pravda byla, že Damien byl sice Malfoy, ale rozhodně to nebyl rozmazlený, namyšlený, arogantní, chladný a bezcitný zmetek jako Draco. Damiena minula výchova Luciuse Malfoye v duchu jejich rodové tradice. Harrymu se neustále drala na mysl neodbytná myšlenka. Jestli by byl Draco stejně symaptický a zábavný, kdyby ani jeho nevychovával jejich otec. Ano - přesně takový totiž byl Damien. Harry si den za dnem víc a víc s rostoucím zmatkem uvědomoval, jak ho Damien Malfoy fascinuje. Zároveň to však v něm vyvolávalo příjemné rozechvění.
Harryho zkušenosti s láskou byly až do té doby opravdu bídné. Prožil si jen jeden nepovedený krátký vztah s Cho Changovou. Harry už si byl skoro jistý, že prostě pro ni nebyl ten pravý. Potom nějak nenašel chuť ani odvahu na další vztah. Damien na tom byl podobně. Ebony byla jeho první dívka a on si až teď zpětně uvědomoval, že to, co k ní cítil, nebyla rozhodně láska. Ebony byla pro něj sice důležitá, ale vlastně mu víc chyběly jejich přátelské rozhovory než polibky a doteky. Byl jí okouzlen a fascinovala ho, ale spíše proto, že pro něj byla něčím zakázaným. A teď tu zničehonic byl její bratr.
Damien si s pocitem podivného zmatku uvědomoval, jak kouzelně na něj celá Harryho bytost působí. Snažil se s tím bojovat, ten pocit se mu zdál tak ... nesprávný. Byl to přece kluk a navíc Harry Potter. Ale ...
Bylo to asi měsíc po jejich "spřátelení", kdy si oba poprvé a definitivně uvědomili, že veškerá obrana je marná. Zase byli na Astronomické věži a pozorovali zářící oblohu. Harrymu se hlavou hnaly neodbytné myšlenky, nakonec se přece jen odvážil k otázce.
"Damiene?"
"Hm." Damien dál zíral na oblohu, i když na sobě cítil Harryho upřený pohled.
Neotáčej se! Nedívej se na něj! přikazoval si. Před chvíli totiž přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby Harryho povalil na podlahu, sevřel jeho hlavu v dlaních a přitiskl své rty na jeho. Jeho vlastní myšlenky a neodbytné touhy(?) ho začínaly děsit.
Co se to se mnou děje?
"Můžu se tě na něco zeptat?" pokračoval Harry.
"Hm."
"Proč sis začal s Ebony?" Chvíli bylo ticho. Damien pomalu otočil hlavu a pohlédl Harrymu do očí.
"Proč se mě ptáš?"
"Musel jsi přece vědět, jak je to mezi mnou a Dracem, tak ... nechápu, proč sis vybral zrovna ji." Damien neodpověděl a znovu obrátil svůj pohled ke vzdáleným hvězdám.
"Chtěl jsi mě naštvat? Nebo Draca?" Damien stále mlčel a v jeho temně šedých očích se zalesklo. "Nebo sis chtěl jen užít?"
"Nejsem žádná děvka, Pottere!" zasyčel na něj Damien vztekle.
"Promiň, nechtěl jsem," omlouval se Harry zaraženě. "Nikdy jsme o tomhle nemluvili a já -"
"A proč bych o tomhle měl mluvit zrovna s tebou? Ty se mi přece taky nesvěřuješ. Slyšel jsem o tvém románku s nějakou bývalou havraspárskou chytačkou." Teď to byl Harry, kdo se cítil ohrožen Damienovými slovy.
"To už je dávno. A nechci se o tom bavit," odbyl Damiena ostřeji, než zamýšlel.
"Vidíš, tak mi řekni, proč bych se ti měl svěřovat já?" položil Damien případnou otázku.
"Já, nevím," přiznal Harry, který byl jako přimrazený jeho náhlým pronikavým pohledem.
"Nevíš, Harry?" Damien se zničehonic přiblížil k Harrymu na vzdálenost několika centimetrů. Harry mohl cítit na tváři jeho horký dech a vidět nekonečnou hloubku jeho temně šedých očích. Damien se na něj díval se zvláštním neidentifikovatelným leskem v očích, který ho neskutečně zneklidňoval. Chtěl couvnout, utéct, ale pokusil se o to jen v duchu. Ve skutečnosti zůstal jako přimrazený na místě a opětoval Damienův propalující pohled.
Vzdálenost mezi nimi se rozplynula, takže se dotýkali celým tělem. Jako poslední se dotkly jejich rty. Ten polibek poslal skrze rty jejich těla vlnu elektrické energie. Harry cítil, jak ho opouští sebeovládání. Jediné důležité v té chvíli byl ten polibek. Harry, jakoby hnán nějakou neznámou silou, pronikl odvážně jazykem do Damienových úst a začal je poněkud nezkušeně a mírně neobratně prozkoumávat. Damien se nijak nebránil, naopak vyšel mu vstříc.
"Co to děláme, Pottere?" ozval se po chvíli Damien lehce zastřeným hlasem.
"Nevím, ale rozhodně nechci přestat," zachraplal Harry sotva slyšitelně.
"To ani nemám v úmyslu," vydechl jeho společník.
Jejich polibek se prohloubil. Harry překonal prvotní ostych a doslova se do polibku ponořil. Damien mu vykasal na zádech hábit a potom mu zajel dlaněmi pod kalhoty. Stiskl Harryho pevné pozadí a byl odměněn vzrušeným vydechnutím. Harry z něj vzápětí doslova serval hábit a začal mu jeden po druhém rozepínat knoflíčky od košile. Stáhl mu ji z ramen a svými horkými rty začal systematicky prozkoumávat a laskat každý kousek jeho holé kůže. Jen mlhavě si přitom uvědomoval, že mu Damien stahuje kalhoty a spodní prádlo. Jeho doteky na Harryho zadečku a stehnech byly k zbláznění vzrušující. Nečekaně povalil Damiena na zem a začal zápolit se zapínáním jeho kalhot. Damien ho přitom vysvlékal z hábitu a košile a občas vyhledal jeho rty svými k hladovým polibkům. Během chvíle byli oba úplně nazí.
Zarazili se a lehce nejistě si jeden druhého prohlíželi. Harry klouzal po křivkách nahého těla před sebou, doslova se kochal tím neobyčejným pohledem. Znovu se políbili a jejich nahá těla se k sobě horce přitiskla. Přestože to bylo poprvé, Damien najednou přesně věděl, co má dělat. Přišlo mu to tak přirozené, jako nic jiného v jeho životě, tak jak by to mohlo být špatné? Skoro ho až vyděsilo, jak moc po tom v dané chvíli toužil. Ale stejnou touhu viděl v Harryho očích, doslova ho o to prosily, a to ho uklidnilo. Obrátil Harryho na břicho a začal jeho záda pokrývat horkými polibky. Mezitím si Harryho opatrně připravil. Harry se celý propnul, když do něj Damien vnikl. Pomalu si přestávali uvědomovat realitu. Harry měl pocit, jako by se rozplýval, jako by se stával součástí Damiena. Nebyl schopný říct, kde končí Harry Potter a začíná Damien Malfoy. Damien měl pocit, že musí každou chvíli vybuchnout, ale nakonec to byl svět okolo, který rozlétl v obrovské explozi na tisíce střípků třpytící se víc než noční obloha nad nimi.
Oba prudce oddechovali propleteni v těsném obětí a teprve teď, jako by jim docházelo, co se vlastně stalo. Harry si nedokázal vysvětlit své chování, ten výbuch vášně, který mu nedovolil couvnout, když to ještě šlo. Pak pohlédl do Damienových očí a pochopil. Vlastně se při tom pohledu musel sám sobě divit, že to neudělal dřív.
Jak jsem bez něj vůbec mohl žít?
Damien byl na tom podobně. Cítil, jako by konečně našel něco, co dlouhou dobu hledal. Poslední kousek skládačky, poslední kousek sebe sama. Přivinul se ještě blíž k Harrymu a zavřel spokojeně oči. Ani jeden z nich si nepamatoval, že by se někdy cítil tak úplný a živý jako v tu chvíli.
*****
Harry ležel natažený na zádech v posteli s nebesy. Damien měl hlavu položenou na jeho hrudi, poslouchal uklidňující tlukot jeho srdce a měl pocit, že nic nemůže zkalit štěstí, které cítil.
"Musím ti něco říct," začal Harry po chvíli tichým hlasem. Damien k němu zvedl pohled.
"O co jde?" Harry zaváhal. Na jazyk se mu dralo slovo osud, ale pocítil nepříjemné zamrazení a proto raději jen řekl: "Jde o můj ... úkol."
"Jaký úkol?"
"Jde o Voldemorta. Schyluje se k rozhodující bitvě. Brumbál vymyslel plán, jak ho zničit, a já musím jít s nimi."
"Copak to nemůže udělat někdo jiný?"
"Bohužel ne. Taky bych si to přál. Není to jednoduchý," povzdechl si Harry bolestně. Damien ho chytil za ruku a pevně ji sevřel.
"Nelíbí se mi to!" spustil po chvíli. "Kašlu na nějakou věštbu. Přece se nemůžeš jen tak utkat s nejmocnějším čarodějem všech dob."
"On není nejmocnější. Je jenom nejkrutější," ušklíbl se Harry.
"To je jedno. Stejně se mi to nelíbí," nenechal se Damien odradit.
"Snad se o mě nebojíš?" zeptal se Harry se zvednutým obočím.
"Ne, to rozhodně ne. Budu jedině rád, když se tě zbavím. Jsem samá modřina a škrábanec," postěžoval si Damien a v očích mu živě zajiskřilo.
"Nic nevydržíš," zasmál se Harry. Ale Damien okamžitě zase zvážněl.
"Teď vážně, Harry. Nechci, abys tam šel."
"Musím. Celé je to vlastně kvůli mě. Už se nám asi nenaskytne lepší chvíle. Voldemort je teď oslabený, už mu zbylo jen pár Smrtijedů. O ty se postará Řád. A já ... se postarám o něj."
"Ty ho dokážeš zabít?" podivil se jeho společník.
"Nevím, nikdy jsem tu kletbu nezkoušel proti živé bytosti. Ale nemám na výběr," přiznal se Harry hořce.
"Vždycky si můžeš vybrat."
"Ale ta druhá možnost je ještě horší. Nemůžu mu ustoupit. Nejenom kvůli sobě." Damien si odevzdaně povzdechl a přitiskl se k Harrymu, aby mu mohl dát krátký, ale vášnivý polibek.
"Proč se musím zamilovat zrovna do někoho, kdo se klidně rozhodne takhle obětovat a riskovat pro ostatní?"
"Taky se tomu divím. Nevěděl jsem, že vy Malfoyové něco takového máte v povaze."
"Je ještě spousta věcí, které o nás a hlavně o mě nevíš," podotkl k tomu Damien. Snažil se svým vtipkováním zakrýt strach, který ho pomalu zaplavil. Teď, když konečně našel svoje štěstí, se bál, že by o něj mohl přijít.
Jasně, že je to sobecké, ale jako Malfoy mám přece právo být sobec. Sakra, nechci aby někam šel. Ať to udělá někdo jiný. Ale ne Harry. Ne můj Harry.
I když ho Damien přemlouval a prosil, přesto se Harry druhý den večer vydal s Brumbálem a ostatními členy Řádu na místo, kde se podle zpráv měla nacházet Voldemortova nová skrýš. Ale akce nakonec nevyšla a Voldemort se neukázal. Harry však tušil, že to není dobré znamení, spíš naopak. Temný čaroděj zřejmě něco chystal a hodlal rozehrát rozhodující bitvu s Harrym podle vlastních pravidel.
*****
Bylo to při famfrpálovém zápase Nebelvíru proti Mrzimoru. Harry se vznášel nad hřištěm při pátrání po Zlatonce, když náhle Kulový blesk zakolísal jakoby pod poryvem větru. Harryho chování jeho koštěte překvapilo. Kulový blesk se nikdy nenechal takhle rozhodit troškou větru. Troškou? Hned jak na to pomyslel, začal vítr sílit čím dál víc. Nejenom on, ale i ostatní hráči na hřišti měli náhle problémy udržet svá košťata v klidu. Harry se rozhlížel, co se děje. A pak to spatřil: obrovský vzdušný vír sílící každým okamžikem, který se zničehonic objevil nad hřištěm kousek od Harryho. Nebelvírský chytač ho fascinovaně sledoval, svíral přitom křečovitě násadu koštěte. A pak jeho čelo vybuchlo v šílené bolestné křeči. Jizvou jako by mu projel blesk, do očí mu vyrazily slzy. Zároveň však pocítil i něco jiného, matoucího. Cítil se přitahován podivnou silou do středu toho víru. Bezděčně lehce natočil Kulový blesk jeho směrem. Slyšel z něj šepot, podivný a naléhavý šepot; vysoký a chladný, který mu byl tak povědomý. Čí hlas ho vábil do toho víru? Okamžitě mu to došlo. V jediné vteřině si uvědomil, že je to ON.
Vír se roztočil ještě rychleji a přiblížil se, jako by reagoval na Harryho náhlé pochopení. Bolest sílila stávala se nesnesitelnou. Harry už se na koštěti držel jen silou. Přes zamlžený pohled nemohl vidět, jak jeho spoluhráči i celý mrzimorský tým slétli na příkaz madam Hoochové dolů. Ani nemohl vidět Brumbála, který se vydal z tribuny na hřiště. Harry v té chvíli činil nejtěžší volbu dosavadního života. Věděl, že už nemůže couvnout, protože už byl dávno rozhodnutý. Musel se postavit vlastnímu osudu. Musel se postavit Voldemortovi.
Naposledy přejel pohledem náhle ztichlé a napjaté tribuny, konečně se mu projasnil pohled a i bolest trochu ustoupila. Nemohl vědět, že právě Pán zla zakolísal ve své sebejistotě. I on měl pochyby, které ho sžíraly už celých sedmnáct let. Už dávno se necítil neporazitelný. Harry kývl na Brumbála a než ho stihl kdokoliv zastavit, opřel se do svého koštěte a vlétl přímo do středu víru. Ticho se prohlubovalo, ale někde na pozadí pomalu rostl tichý potlačovaný hluk. Než stihl propuknout nahlas, jedna červená šmouha se odlepila od země a prolétla vzduchem nad hřištěm. Zasvištělo to a postava na koštěti se nechala pohltit rotujícím vzduchem, než se vír vypařil někam do neznáma. Potom všechny tribuny vybuchly směsicí zděšených a vzrušených hlasů.
"Co se to děje?"
"Harry Potter..."
"To byl Vy-víte-kdo?"
"Přišel si pro něj?"
*****
Bylo několik minut po půlnoci, ale v Bradavické škole čar a kouzel byli všichni studenti i profesoři vzhůru. Sám ředitel jim to ponocování povolil. Věděl, že by nikdo z nich nedokázal usnout, když někde tam venku sváděl právě jejich spolužák a v mnoha případech i kamarád bitvu s nejstrašnějším kouzelníkem té doby. Bitvu, která měla rozhodnout i o jejich osudu. Velká síň byla ztichlá a potemnělá, svítila jen polovina světel. Všichni seděli u kolejních stolů a nebylo jim příliš do řeči. Ron Weasley objímal kolem ramen Hermionu Grangerovou a snažil se jejím utěšováním zakrýt vlastní strach a nervozitu. Zvláštní atmosféra, poněkud odlišná od okolní, panovala u zmijozelského stolu. Našlo by se tam několik lidí, kteří Harryho Pottera nenáviděli. Jejich rodiče, většinou Smrtijedi, byli chycení, nebo dokonce mrtví i jeho zásluhou. Možná si i přáli Voldemortovo vítězství. Tihle studenti seděli na úplném kraji stolu a nikdo s nimi nepromluvil.
Damien měl taky strach. On sám překvapivě neměl tolik víry v Harryho schopnosti jako třeba skupinka zmijozelských prvaček, které si šeptaly o tom, že "hrdina Harry určitě vyhraje a zlikviduje toho zlého černokněžníka". Zdálo se mu, že Harry je příliš dobrý a citlivý na to, aby mohl uspět proti koncentrovanému zlu, které Voldemort představoval. Pohlédl zoufale na Draca, i když věděl, že jeho bratr je pravděpodobně ten poslední, kdo by mu v téhle situaci mohl nabídnout útěchu. K jeho překvapení Draco vypadal, že by sám potřeboval oporu. Zíral před sebe prázdným pohledem a jeho tvář byla bolestně stažená. Kdyby ho Damien tak dobře neznal a nevěděl, že to není možné, skoro by řekl, že má strach. Ale ne strach o sebe. Ano, poznal to podle jeho stažené tváře a neklidného pohledu. Možnost, že by se Draco obával o Harryho, mohl Damien vyloučit. Potom tedy zbývala jen Ebony.
Tak Draco se zamiloval do sestry Harryho Pottera, uvědomil si s pocitem mírného překvapení jediné nabízející se vysvětlení.
Tak to je na tom hůř než já. Je tu spousta lidí, kteří věří v Harryho vítězství, ale jí nedává šanci nikdo, připomněl si v duchu, co se povídalo po Velké síni. Dokonce to říkal i Snape a ředitel Brumbál na to jen smutně pokýval hlavou. Damiena to děsilo, ale bohužel to cítil stejně.
Draco Malfoy si zděšeně uvědomil, že zdrojem svíravé bolesti, která mu málem nedovolovala dýchat, je jeho srdce. Neměl pochybnosti o tom, že Harrymu se podaří Voldemorta porazit. Ale klidně se mohlo stát, že Ebony takové štěstí mít nebude.
Ty seš opravdu takovej idiot, Draco. Taky jsi jí nemohl zadržet!?
A jak asi?! Bylo to takovej fofr!
Tak ses do ní neměl zamilovat!
No jasně, hlavně že jsem měl na vybranou.
Chvílemi měl pocit, že se dá do hysterického smíchu. Bylo to tak neuvěřitelně absurdní. Odehnal od sebe Ebony, protože se bál milovat. Ale teď díky tomu trpěl daleko víc. Teď cítil mnohem větší strach, bolestivější. Nebál se totiž o sebe, ale o Ebony.
Vážně jsem kretén, musel si přiznat a znovu ho bodlo u srdce, když si vzpomněl, jak mu tohle řekla Ebony.
Uplynula další zoufalá a nervózní hodina. A potom přerušilo dusivé ticho zvuk podobný výbuchu. Všichni zděšeně nadskočili a začali se rozhlížet kolem. U učitelského stolu se zvedl Brumbál a Snape.
"Šlo to zvenku," prohlásil profesor lektvarů s obavami. Brumbál jen pochmurně přikývl. Ani jeden z nich zatím nebyl schopný domýšlet, co to znamená. Pokud to opravdu byli Voldemortovi přívrženci, jak je oba napadlo, pokud opravdu našli dost odvahy zaútočit na školu, znamenalo to, že Harry pravděpodobně neuspěl.
"Musíme čekat, zatím nemůžeme-" Brumbál zničehonic zmlkl, protože dveře do Velké síně se rozlétly a trojice Smrtijedů v černých kápích s maskami vešla dovnitř. Brumbál se Snapem si vyměnili hrůzyplné pohledy. Brumbál pozvedl svou hůlku. Snapeův pohled jasně říkal, že než zemře, rozhodně si to s těmihle vyřídí. Profesoři už zvedali hůlky a i Ron s Hermionou už byli rázem na nohou. I oni pochopili to, co zbytku školy jen pomalu docházelo. Prohráli, Harry Potter nedokázala porazit Voldemorta, na školu zaútočili Smrtijedi a Voldemort nejspíš nebyl daleko. Mrazivé ticho naplnilo celou místnost spolu s několika tichými nádechy.
Pak si ale jeden ze Smrtijedů v čele stáhl masku. Byl to Alastor Moody. A postavy vedle něj byli Remus Lupin a Kingsley Pastorek. Chvíli se nic nedělo a potom se u profesorského stolu s úlevou sklonil les hůlek. Trojice příchozích okamžitě zamířila k Brumbálovi.
"Před chvílí jsme zajali Dolohova a Macnaira. A po nich i ten zbytek. Teď už je to jenom na Potterovi," konstatoval tiše Moody a vyčerpaně se posadil na židli, kterou mu Brumbál vykouzlil. Jeho společníci ho napodobili.
"A co ty Smrtijedské masky a pláště?" ozvala se Minerva McGonagallová svým typickým přísným, i když lehce roztřeseným hlasem.
"Potřebovali jsme proniknout do jejich skrýše. Jejich šéf tam nebyl. Až později jsme od jednoho čerstvého Smrtijeda, který měl očividně větší hrůzu z nás než ze svého pána, zjistili, co Voldemort dělá."
"On to dokáže, já cítím, že to dokáže," vložil se do jejich rozhovoru šepot profesorky Prýtové. Všichni na ni pohlédli, někteří souhlasně, jiní pochybovačně. Ale ve všech tvářích bylo nesmírné napětí.

A zase se čekalo.

Uplynuly další dvě hodiny. Několik zejména mladších studentů už přemohl spánek, ale většina byla stále vzhůru. Oba Malfoyové zažívali opravdová muka. A Draco byl na tom hůř. Až teprve teď si přiznal svoje city a měl strach, že už nedostane druhou šanci. Měl strach, že když se konečně zamiloval, tak o svou lásku přijde.
Zničehonic naplnilo Velkou síň podivné hučení. Sílilo a všichni studenti se zase zmateně rozhlíželi kolem. Vzduch začal chladnout a jako by se zvedal vítr - málem neuvěřitelný jev v uzavřené místnosti. Ale rozhodně to byly vlny chladného pohybujícího se vzduchu, které cuchaly studentům vlasy. Vzduch pomalu začal rotovat ve středu místnosti a vytvářet divoký vír. Několik studentů poplašeně vypísklo. Spáči se okamžitě probudili. Vír se zvětšoval a potom jako by vybuchl. Všichni zatajili dech a čekali, co se bude dít.
Ve středu víru se náhle objevila matná postava. Vír se pomalu rozplýval, ale něco po něm zůstalo - pomalu se rozhostilo děsivé ticho. Harry Potter stál na podlaze Velké síně se svou sestrou v náruči. Všichni na ně zírali. Harry byl bledý a zraněný; oči se mu podivně leskly.
"Harry!" Hermiona s Ronem vylétly ze židlí a hnali se k němu. Od učitelského stolu k němu spěchali Brumbál, Snape, Mooody a McGonagallová.
"Co se stalo?" chtěl vědět Snape okamžitě, jak k nim dorazil.
"Já nevím," hlesl Harry a pohlédl do tváře své sestry. "Poslal na ni kletbu Avada kedavra, ale ..."
"A Voldemort? Co je s Pánem zla, Pottere?" dorážel Snape.
"Nechte ho uklidnit, Severusi," pokárala ho profesorka McGonagallová, i když sama vypadala, že napětím praskne.
"Moje sestra ... je jako mrtvá, ale pořád dýchá. Musíte jí pomoct!" prosil je Harry naléhavě.
"A co V-" Snape ani nedostal šanci dokončit začatou otázku.
"Co se stalo?! Co je s ní?" přerušil ho hlas plný obav. Byl to Draco Malfoy, který stál zničehonic Harrymu za zády.
"Vraťte se na své místo a nepřekážejte tady," zasyčel na něj Snape netrpělivě. Celá síň sledovala, co se děje. A nikdo nic nechápal.
"K čertu, pomůže někdo mojí sestře?!" rozkřikl se Harry.
"Je v bezvědomí," postřehla Hermiona.
"TOHO JSEM SI UŽ TAKY VŠIML! JÁ CHCI, SAKRA, VĚDĚT, KDO JÍ POMŮŽE!" Hermiona lehce poplašeně ucouvla a Draco se procpal na její uvolněné místo.
"Co jí udělal?" chtěl vědět. Harry nezaváhal, zdálo se, jako by si ani neuvědomoval s kým mluví. Jemně složil Ebony na podlahu.
"Je to moje vina. Schytala to za mě. Postavila se Voldemortovi do rány, aby mě zachránila."
"Říkal jsi, že to byla smrtící kletba. Tak jak to že je ještě naživu?" nechápal Draco a klekl si k bezvědomé dívce.
"To nevím. Byla to taková rána, že mě to dokonce odhodilo," vykládal mu Harry rozrušeně. "Musíme jí nějak pomoct."
"Co přesně jste přitom cítil, Pottere?" Byl to zase Snape, který očividně vzdal snahu dozvědět se něco důležitého ohledně Voldemorta.
"Sakra, co po mě pořád chcete! Radši pomozte mojí sestře. A nedolujte ze mě něco, na co už dávno znáte odpověď. Přece jste s ním spojený, tak jste musel cítit, když zemřel, nebo ne?! Vaše znamení vám to přece muselo oznámit!" Snape na něj tiše zíral a jeho mozek pomalu zpracovával, co se právě dozvěděl. Pak jako by něco zapadlo na své místo.
"Vy jste ho zabil?"
"ANO! A už mi dejte pokoj!!!" Zdálo se, jako by nikdo nemohl uvěřit tomu, co slyšeli. Harry to dokázal? Dokázal? Do toho nevěřícného ticha zase pronikl Snapeův hlas.
"Já se vám snažím pomoct, Pottere. Vám a hlavně vaší sestře. Tak se mnou laskavě spolupracujte a přesně mi, prosím, popište, co jste cítil, když P- Voldemort zaútočil na vaši sestru kletbou Avada kedavra." Harry zaváhal, než promluvil, a pohlédl přitom do Snapeových pronikavých očí.
"Jako by mě brnělo celé tělo a vařila se mi krev," popsal.
"Jistě. Krev. To je to důležité slovo," zamračil se Snape.
"Co tím myslíte?" nechápal Harry a zase se ho začala zmocňovat zuřivá netrpělivost. Neušlo mu, jak si Snape a Brumbál vyměnili pohled. Nakonec se dočkal odpovědi přímo od ředitele - zřejmě si ji vybojoval svým vzteklým pohledem.
"Vzpomeň si, Harry," začal Brumbál, "když Voldemort použil tvou krev, aby se mu vrátila síla. Ta samá krev, jaká koluje v žilách tobě a tvé sestře, kolovala i v něm, byla i součástí jeho moci. Proto nemohl použít kletbu Avada kedavra na tvou sestru správně a s plným účinkem. Předpokládám, že ani ty jsi nemohl tu kletbu použít na něj." Harry jen kývl.
"Proberete ji?"
"To nevím, Harry. Nejedná se o obyčejné bezvědomí. Nevíme přesně jaký účinek měla ta kletba na tvou sestru. Ale ..."
"ALE CO?!" vyjel Harry naštvaně, protože už ho unavovaly Brumbálovy dlouhé řeči.
"Můžeme ji zkusit probrat za pomoci nějakého silného pouta. Bohužel mám ale obavu, že vzhledem k povaze kletby a vašemu pokrevnímu vztahu, nebudeme moci použít vazbu na tebe."
"Tak na koho?"
"Musím to být někdo, na kom jí zaleží," vysvětlil mu Brumbál. "Ten někdo by ji potom mohl probudit." Harry se pokoušel přemýšlet, ale nikdo ho nenapadal. Rodina, která jeho sestru až donedávna vychovávala, byla až Americe a tady měla Ebony jenom jeho.
"Co třeba Draco?" ozval se Damien Malfoy, který se prodral až k nim.
"Udělám to. Proberu ji," souhlasil okamžitě Draco, který jen mlčky sledoval rozhovor s tváří staženou obavami. Všichni na něj překvapeně pohlédli.
"Ty?!" nevěřil Harry a chystal se protestovat. Draco Malfoy že by se měl byť jen jediným prstem dotknout jeho sestry? Damien ho však sevřel za paži.
"Věř mi, Harry," požádal ho skoro neslyšně.
"Ale-"
"Jaké povahy je váš vztah, pane Malfoyi?" zajímal se Snape, ale nezdálo se, že jde o otázku ze zvědavosti. Draco nasucho polkl. Ještě před nedávnem si to odmítal i přiznat a teď to měl říct nahlas před celou školou?
Čeho se zase bojíš? ptal se sám sebe.
Že ji ztratím.
Tak udělej něco pro to, aby k tomu nedošlo. Pomoz jí, ty idiote!
Draco se zhluboka nadechl a odvážil se pohlédnout do Ebonyiny bledé tváře. Už neměl na vybranou.
"Miluju ji," odpověděl Snapeovi pevným hlasem, který jeho samotného překvapil. Snapeovo obočí se na okamžik pozvedlo, ale hned vzápětí se zatvářil zase bezvýrazně.
"Potom ji polibte a uvidíme."
"Ale, to přece ..." Harry se pokoušel protestovat, ale Damien stále svíral jeho paži a doslova ho táhl kousek dál.
"Zkus to udělat a zabiju tě!" vyhrožoval Harry Dracovi.
"Myslel jsem, že pro tebe je důležitější láska než nenávist," zamračil se na něj Damien. Harry zaváhal a Damien cítil, jak jeho odpor ochabl.
"Zabiju tě, jestli ji nezachráníš!" změnil Harry svou výhružku a pronesl ji méně hlasitým tónem.
Mezitím se Draco, který stejně neslyšel Harryho výlev, sklonil k Ebony. Zrušil i tu poslední mezeru mezi nimi a dotkl se svými rty jejích. Ten polibek poslal jejím tělem vlnu elektrizující energie. Chvíli se nic nedělo, ale vzápětí ucítil, jak se Ebony lehce zachvěla. Odtáhl se, aby mohl pozorovat, jak se její oči pomalu otevírají. A dívali se přímo na něj, do něj. Vyměnili si jediný krátký pohled, který nahradil tisíce slov. Potom vzala Ebony Dracovu hlavu do dlaní a přitáhla si ji blíž. Už Dracův polibek byl pro všechny šok, ale v téhle chvíli celá Velká síň nevěřícně ztichla. Draco s Ebony však vůbec nevnímali své okolí. Oba byli plně ponoření do polibku. Ebony byla nesmírně ráda, že leží, protože se jí začala zmocňovat slabost. Ale byla to velmi příjemná slabost. Draco na okamžik přerušil polibek, aby se mohl nadechnout.
"Neříkal jsi, že nemáš zájem?" zajímala se Ebony.
"Znáš mě. Nikdy jsem nebyl moc upřímný," ušklíbl se Draco.
"A teď jsi?"
"Mám ti to dokázat?" usmál se Draco a znovu spojil jejich rty v dalším polibku. Harry konečně zvedl oči od země. Pohled na jeho sestru líbající se s Dracem Malfoyem už pro něj byl nesnesitelný.
Ale je aspoň naživu, připomněl mu jeho vnitřní hlas. Harry pohlédl do očí Damienovi, který konečně pustil jeho ruku a něžně se na něj usmíval.
A já taky!
*****
Harry se nakonec vzpamatoval docela rychle, pomohla mu k tomu Damienova laskavá péče. Díky jeho lásce Harry po čase dokázala odpustit sám sobě. Za co? Za to že vzal život - lidský život mohlo by se říct, pokud byste ještě považovali Voldemorta za člověka. Zasáhl ho rychle a čistě - kletbou, která ochromila Voldemortovo srdce a způsobila jeho okamžitou smrt. Tu kletbu ho naučil Snape.
Díky Damienovi se mu dařilo zapomínat na to pronásledování a rozruch, který ve škole vyvolal jeho nový hrdinský čin. Ze srdce mu zároveň spadl obrovský balvan. Konečně byl volný. Splnil svůj úkol a teď už po něm nikdo nemohl nic chtít. Cítil se neuvěřitelně klidný a díky Damienovi také šťastný. V celých Bradavicích byl snad jediný pár, který byl stejně šťastný jako oni.
"Do háje, Draco Malfoyi! Co to provádíš?" vyjekla Ebony Potterová napůl překvapeně a napůl pobaveně, když ji Draco zničehonic přepadl v jedné prázdné chodbě a vzal ji do náruče.
"Neházej sebou, nebo tě pustím, Potterová," varoval ji se smíchem její únosce.
"Tak mi aspoň prozraď, kam mě neseš!"
"Nech se překvapit," usmál se Draco záhadně. Po několika minutách cesty hradem, už bylo Ebony jasné, kam mají namířeno.
Když vešli do společenské místnosti Zmijozelu, bylo tam jen několik málo studentů z nižších ročníků, kteří nemohli jet do Prasinek a nechtělo se jim ven na slunce. Všichni ve chvíli jejich příchodu ztichli a věnovali jim krátký pohled. Potom se zase vrátili ke svým předešlým činnostem. Draco si jich nevšímal a s Ebony v náruči pokračoval do chlapecké ložnice sedmého ročníku, která měla být teoreticky prázdná.
Harry a Damien leželi vedle sebe na posteli a prudce oddechovali. Oba měli pocit, jako by jim zase před chvílí před očima vybuchl celý vesmír a teď si jejich oči pomalu zvykaly na méně barevný svět. Damien se natáhl a něžně odhrnul Harrymu z čela pramen černých vlasů, aby mohl prstem pohladit jeho jizvu. Harry se na něj láskyplně usmál a přitáhl si ho blíž, aby ho mohl políbit. Přitom jemně přejel prsty po Damienových zádech, kde jeho zanechaly před chvílí jemné stopy. Oba cítili rozechvívající vlnu rostoucího vzrušení, která je pomalu zalévala od konečků prstů až po rozcuchané pramínky vlasů. Slastné vzdechy a tichý šepot však po chvíli narušil cizí zvuk - někdo otevřel dveře do ložnice.
Damien cítil, jak sebou Harry trhl a okamžitě přestal. Ztuhle zazíral na Damiena, který přes ně bez zaváhání s tichým sotva slyšitelným povzdechem přetáhl přikrývku. Harry se pod ní celý skryl a doufal, že příchozího nenapadne odhrnout závěsy a zkoumat Damienovu postel.
Proč by si měl všimnout všeho toho oblečení, co jsme poházeli po podlaze? zamyslel se a málem zaúpěl. Srdce se mu rozbušilo jako splašené a napětím skoro přestal dýchat. Potom zaslechl lehce namáhavé kroky mířící místností neomylně až k posteli, v níž leželi. Neviděl to, ale skoro cítil, jak se závěsy u postele rozhrnuly, autor kroků pohlédl na Damiena a potom ...
"Promiň, brácho, nechtěli jsme vás rušit," zaslechl Harry nezaměnitelný hlas Draca Malfoye. Teď už bylo zoufalství na místě. Málem se ani nepozastavil na tím, že Draco mluvil v množném čísle. Nemohl je odhalit nikdo horší něž právě Draco.
"A vůbec nás nezajímá, koho tu máš," přidal se pobaveně druhý hlas a Harry musel okamžitě s hrůzou přehodnotit svou předchozí myšlenku. Jeho sestra totiž byla ještě horší variantou. A oba dohromady?
"Nikoho tu nemám," pokusil se marně Damien, ale nebylo to příliš přesvědčivé a to nejen kvůli tomu, že se z pod pokrývky ozvalo tlumené zaúpění. Vzápětí se ozvalo jemné zadunění: Draco nechal Ebony postavit se na zem a pak se natáhl a odhrnul pokrývku. Objevila se pod ní rozcuchaná naježená kštice černých vlasů ostře kontrastující proti bělostnému prostěradlu.
"Harry!" vyjekla Ebony a Harry spatřil její a Dracovu šokovanou tvář. Jeho vlastní obličej mezitím nabíral sytě rudou barvu. Cítil se nesmírně trapně, ale zároveň se mu strašlivě ulevilo. I poslední kámen, který tížil jeho srdce, zmizel. Odvážil se pohlédnout Ebony do očí. K jeho překvapení se v nich objevily veselé ohníčky.
"Takže můj bratr a Malfoy? Teda, Harry, ty pokrytče. Mně jsi nadával kvůli Dracovi a sám se klidně scházíš s Damienem." Ebony se nepokrytě rozesmála. "Tak tohle je definitivní rána dobré pověsti naší rodiny."
"No dovol!" ozvali se Draco a Damien současně.
"No tak, Ebony, ber to jako Draco. Ten ani nevypadá překvapeně," povšiml si Damien.
"Myslíš si, že přede mnou můžeš něco utajit? Posledně tady Potter nechal nedopsaný úkol na formule. Nejsem hlupák," ušklíbl se Draco samolibě.
"Tak, teď když už to víte oba, můžete zase jít, ne?" vyzval je Damien.
"Je to i moje ložnice," připomněl mu Draco.
"Můžete jít k nám. Nikdo tam teď není," navrhl Harry a šibalsky mrkl na Ebony. Ta mu mrknutí oplatila. Draco se naopak zamračil.
"Tak jdeme," popadla ho Ebony za ruku. Potom ho doslova vyvlekla z ložnice.
"Já tam nejdu!" zatvrdil se Draco. "V Nebelvíru nemám co dělat!" Ebony na něj s úsměvem pohlédla, což ho naštvalo ještě víc.
"Nikdo tě nenutí. Můžeme jít třeba ... do knihovny. Mohla bych si konečně půjčit Dějiny bradavické školy."
"Haha!"
"Tak už se rozhodni," požádala ho Ebony. "Nebo se bojíš?"
"Já? Nikdy." Opravdu neměl strach, jenom ... tolik let pro něj byla nebelvírská věž sídlem nepřátel. Bylo těžké se toho pocitu zbavit.
"Orbis," sdělila Ebony heslo Buclaté dámě, která si nejprve podezřívavě prohlédla Draca, než je vpustila dovnitř. Draco se rozhlédl po nebelvírské společenské místnosti, která byla úplně prázdná. S jejich chladným a vlhkým sklepením se ta útulná místnost nedala vůbec srovnat.
Působila na něj tak příjemným a pohodlným dojmem, že mu nezbylo, než ji nebelvírským závidět.
Ebony ho zase chytla za ruku a vedla ho po schodech nahoru. Nakonec se zastavili před dveřmi s nápisem sedmý ročník. Vešli dovnitř a Ebony za nimi zavřela dveře. Pak odhrnula závěsy u jedné z postelí.
"Ta je tvoje?" zajímal se Draco.
"Harryho," odpověděla mu.
"Cože? Tohle je chlapecká ložnice? A jak je možné, že se tu tak dobře vyznáš?"
"Párkrát jsem tu byla za Harrym."
"Jenom za ním?" Ebony se zašklebila.
"A taky za Seamusem, Ronem, Deanem a Nevillem."
"Tohle fakt není dobrý nápad," povzdechl si Draco a přešel k oknu. Pohlédl ven na školní pozemky zalité jarním sluncem. "Nelíbí se mi tu. Možná bychom mohli jí jinam. Třeba do Komnaty nejvyšší potřeby."
"Nedržím tě tady, můžeš jít," pronesla Ebony podezřele rozechvělým hlasem. Draco se otočil a jeho srdce vynechalo jeden tep. Ebony stála vedle Harryho postele úplně nahá s nevinným pohledem v očích a svůdným úsměvem na rtech. Draco prudce vydechl a nechal jen tak klouzat svůj pohled po odhalených křivkách jejího těla. Cítil jak ho opouštějí všechny logické myšlenky.
"Opravdu můžeš jít," zopakovala Ebony a mírně zčervenala pod jeho obdivným pohledem.
"Myslím, že to ještě na chvíli odložím," vydechl Draco a několika kroky došel až k ní. Sevřel ji v náruči a potom ji doslova povalil na postel za nimi.
"Co to se mnou provádíš, Potterová?" zeptal se chraplavě a zabořil tvář do záplavy jejích rozpuštěných tmavých vlasů.
"To je naše potterovské kouzlo. A na Malfoye očividně zabírá skvěle."
"Stejně jako to naše na vás."
"To není žádné kouzlo, Draco. Jenom se mi líbí tvůj zadek." Draco se zasmál a jeho rty se přitiskly na její spánek.
"Mně se na tobě líbí víc věcí," přiznal.
"Třeba?"
"Třeba tvoje oči. Když se do nich dívám, napadají mě samý hříšný myšlenky," začal Draco. "Pak jsou tu tvoje rty." Draco se odmlčel, aby jí mohl přejet jazykem po rtech. Ebony se celá zachvěla. Po chvíli, kterou utopili v hlubokém bezdechém a vzrušujícím polibku, se jeho rty přesunuly na její krk. Zároveň mezi polibky pokračoval s výčtem.
"Máš rozkošný krk. Doslova k nakousnutí. Škoda, že nejsem upír." Po krku následovalo místo, kde se pod kůží rýsovala klíční kost. Draco ji objel jazykem po celé délce a zastavil se v malé prohlubni pod ní. Ebony spokojeně zavrněla.
"A jsou tu i další místa," naznačil jí Draco další postup. Jeho rty klouzaly níž. Pomalu obkroužil její pravou bradavku a potom ji vtáhl do úst, aby jí mohl jemně stisknout mezi zuby. Pak se přesunul k jejímu druhému ňadru. Ebony se celá propnula a její prsty se mu zapletly do vlasů. Zaplavovala ji skoro nesnesitelná horkost a vzrušení. Po chvíli přinutila Draca se odtáhnout, aby ho mohla zbavit hábitu a košile. Pak se Draco znovu skoro hladově vrhl na její tělo. Navázal na předchozí laskání. Jeho rty zanechaly vlhkou cestičku od hrudi až k jejímu pupíku. Tam se zastavil, aby mohl políbit pihu smyslně umístěnou opodál.
"Miluju tuhle pihu," zamumlal skoro neslyšně zastřeným hlasem. Pak se vrátil k její rtům a nechal ji převalit se nad něj, aby ho mohla zbavit kalhot. Mezitím, co její prsty zápolily s jejich zapínáním, prozkoumávala jazykem svaly na jeho břiše nebo si dráždivě pohrávala s jeho bradavkami. Draco jí pomohl stáhnout mu kalhoty. Její rty vyhledaly jeho, její horká dlaň mu přejela po břiše. Bez zaváhání zamířila pod lem jeho černých boxerek. Draco slastně zasténal ve vlně rostoucího vzrušení. Ebony z něj divoce stáhla i ten poslední kus oblečení a s vítězoslavným pohledem položila obě dlaně na jeho kolena a nechala je vystoupat vzhůru po vnitřní straně stehen. Společně s jejími doteky se stupňovala i Dracova touha. Po celém těle se mu rozlévaly vlny horkosti, střídané skoro zimničními stavy, které však nezpůsobovala teplota místnosti. Cítil po celém těle příjemné mravenčení. Brzy už poznal, že více vzrušení už by na něj bylo příliš.
Prudce je oba vytáhl do sedu a posadil si ji na klín. Omotala mu nohy kolem boků a celým tělem se k němu přitiskla. Měl pocit že se zblázní z její omamné vůně. Že zešílí z rostoucí slasti, která se zvětšovala s každým jeho pohybem. Ebony svírala pevně v dlaních jeho hlavu a divoce ho líbala. Nakonec se celá propnula a jejím tělem jakoby projela elektrická vlna. Draco ji během několika vteřina následoval. Svalili se do peřin, stále propleteni v nerozpojitelném obětí.
"Miluju tě, Ebony," dostal ze sebe Draco chraplavě mezi prudkými nádechy a výdechy.
"Miluju tě, Draco," vydechla Ebony a zavrtala se hlouběji do jeho náruče.
Po chvíli ji Draco pohladil po tváři a odrhnul z ní pramen vlnitých vlasů. Neodolal a musel vyslovit jednu otázku - poslední malé tajemství týkající se Ebony čekalo na odhalení.
"Proč ti tak vadilo, když jsem ti chtěl rozpustit vlasy?"
"Protože mi trvá skoro dvě hodiny, než je učešu," ušklíbla se Ebony. Draco se rozesmál, jeho smích se rozezněl celou ložnicí a vylétl otevřeným oknem ven na školní pozemky. Ebony se k němu přidala. Byl přece tak krásný den.


**** O tři měsíce později *****


Denní věštec, dne 23. 9. 2003


Nezvěstný hrdina

Londýn - Ministerstvo kouzel včera večer vydalo šokující prohlášení. Harry Potter, hrdina kouzelnického světa, který letos v květnu definitivně porazil Toho-jehož-jméno-se-nesmělo-vyslovit-ale-teď-už-se-klidně-říká, je už týden nezvěstný. Harry Potter teprve před měsícem absolvoval přijímací testy a bystrozorské zkoušky a dosáhl vůbec nejlepších výsledků za poslední století. Ve svém londýnském bytě, který obýval se svým přítelem, mladším synem zabitého Smrtijeda Luciuse Malfoye Damienem, se už týden neukázal. Zmizel i Damien Malfoy a podle nejmenovaných zdrojů blízkých ministerstvu je pravděpodobné, že právě on stojí za Harryho zmizením. O tom, že je Harry Potter nezvěstný, pravděpodobně ještě neví ani jeho sestra Ebony Potterová, která momentálně tráví dovolenou před startem nové famfrpálové sezony v rodinném sídle Malfoyových. Jejím snoubencem je totiž druhý syn Luciuse Malfoye Draco.
Po zmizelém Harrym Potterovi okamžitě začala pátrat skupina bystrozorů vedená jeho bývalými spolužáky a přáteli, manželi Weasleyovými. Ron i Hermiona Weasleyovi nám zatím odmítli sdělit, zda mají nějaké stopy naznačující, co se s Harrym Potterem stalo. Sdílný nebyl ani ředitel bradavické školy Albus Brumbál, o kterém je známo, že během Harryho studií v bradavicích navázal s mladým mužem velice přátelský vztah.
O dalších událostech týkajících se případu Potterova zmizení a průběhu vyšetřování vás samozřejmě budeme v dalších dnech i nadále informovat.


~ A navzdory vší bolesti jsem zamilován do tohoto bláznivého světa. ~
Hermann Hesse